Podívejme se do historie

Dnes se radujeme z jihočeských rybníků, valašských pastvin, šumavských lesů, kocháme se kdejakým historickým městem, posedíme rádi třeba na Moravě v Kobylí ve vinařství a těžíme zde bohatě po mnoho generací z turistického ruchu.

Kdybychom nahlédli do kronik, zjistili bychom, že bylo velmi často impulzem k rozvoji nějakého regionu gesto panovníka, nebo jiného šlechtice. Jednomu městu zrušil na 20 let daně, jinde dával pozemky zdarma, někde investoval cíleně své peníze, zatímco v další oblasti sázel les, ze kterého neměl on sám nic a profitovali z něj až jeho vnuci. Často také panovník podpořil v nějakém městě určitý řemeslnický cech. V pozdním středověku se 95% obyvatel živilo zemědělstvím a proto bylo také třeba, aby v regionu, o jehož rozvoj šlo, vznikala kovářství, truhlářství, bednářství a aby zde kvetl obchod. Nemalé oblasti byly také v různých dobách osvobozené od vojenské povinnosti. To proto, aby se sem přestěhovali mladí lidé, aby zde mohli zdatně hospodařit, plodit děti a došlo zde k co nejrychlejšímu zalidnění. … Moudrý panovník zkrátka nehledal spravedlnost, ale hledal nejlepší řešení.

Zpět do současnosti

Dohadujeme se zde nyní o tom, jestli mají, nebo nemají vinaři platit spotřební daň a v jaké výši. Zkusme se na problém podívat tak, že nebudeme jen sčítat zlaťáky a porovnejme si třeba to, co snad lze porovnat. Často slyšíme argument, že jiní zemědělci, pěstující jiné plodiny, jí musí platit v plné výši. Tak proč by ji neměli platit vinaři? Jiný pohled nám ale říká, že pole s řepkou nemá kolem sebe žádnou kulturu, nehledí se při jejím pěstování na krajinotvornou činnost, ani se při popíjení řepkového oleje netančí, nezpívá, nestaví se májky a nepořádají se jeho košty. Je to zkrátka ponejvíce business.

Nic proti businessu, já také rád vydělávám peníze a nedělám webové stránky zdarma. Jenže vinohrady nejsou jen zdrojem peněz, ale také na sebe mají navázanou obrovsky pestrou paletu tradic plných života, kultury, pospolitosti lidí, hudby, radosti, cestovní ruch a utvářejí podobu celého regionu. Vinařství je v neposlední řadě také krajinotvorná činnost. Ve vinicích žije nepřeberné množství živočichů, ptáků a lidem dělá radost i pouhý pohled na ně. To všechno kdysi rozběhly moudrá rozhodnutí tehdejších vládců, kteří sem přivedli a podpořili pomocí úlev lidi, kteří uměli révu pěstovat. Údajně to bylo především za časů krále Karla IV, ale myslím, že to nebyla jen jeho zásluha. Neříkám, že by tohle vyšší daně z vína zničily, ale říkám, že bychom neměli hledat jen spravedlnost a chtít všechno srovnat do průměru a šedi. Měli bychom zkrátka do našeho hodnotícího algoritmu zahrnout i nefinanční a mnohdy i neměřitelné a nadčasové hodnoty.

Jaký názor tedy zastávám?

Žádný tvrdý. Jsem veliký přítel tržní ekonomiky, ale zkrátka to nevidím černobíle a myslím, že je potřeba hledat moudré řešení. A to i pokud nebude spravedlivé.

PS: Jak jste asi poznali, tak tento článek nepsala umělá inteligence, ale vznikl ryze díky inteligenci mojí. Umělá inteligence, neboli AI totiž nikdy neucítí vůni vinohradu, ani neuslyší jeho šumění a nikdy se jí nevybaví vzpomínky, které mám s vinohrady pevně spojené. A tak bych jí napsání takového článku nikdy nesvěřil, protože by to byl jen kec mec lívanec :-). Napsala by to sice rychle, ale člověk nemá jen rubat peníze, ale také snít a mít radost. Myslím, že by měli politici také občas posedět, nebo i poležet ve vinohradu. Vím, že sem k nám na Moravu jezdí do vinných sklepů na mejdany a výjezdní zasedání, ale to samotné pro nasátí atmosféry nestačí. Půjdu se tedy za chvíli projít do vinohradu :-)!

The post O víně daních a spravedlnosti appeared first on Přemek Kubák.

Asi bych nebyl totální střelec a tak bych to dělal ajťácky na nějaké testovací platformě, kde by se všechno vyladilo a do které bych přizval ze všech potřebných oborů ty nejlepší odborníky. Řekl bych jim, aby se neohlíželi na to, jak funguje stát teď, ani na to, jaké jsou zákony a zvyklosti, ale zkrátka aby udělali ten systém takový, jak si ho představují v nejlepší podobě. Možná bychom pro to opravdu udělali nějaký fiktivní stát třeba s 20 000 lidmi, nebo tak něco.

Vyrazit z roklinky do světa

Pojali bychom to, jako kdybychom dělali něco, co nikdy nikdo nedělal, ale s vědomím, že se můžeme inspirovat někde, kde nějakou konkrétní věc dělají dobře. Takže bych vyslal lidi tam, kde mají kvalitní justici, kvalitní školství, zdravotnictví, dopravu, rychle fungující úřady, efektivní policii, armádu …

Rozbili bychom všechno

Pak bychom všechno zanalyzovali, tedy rozložili na kousky. Rozbili bychom náš systém na atomy, rozebrali do šroubku poznatky z jiných zemí a pak by šlo o to, složit z toho co nejlepší nový, bezbariérový (ve všech ohledech), levný, lidský, rychlý státní aparát.

Takže by se například musely kompletně rozebrat zákony, vyházet z nich zastaralé nesmysly, proti sobě jdoucí věci, zjednodušit je tak, aby je chápalo co nejvíce lidí a aby jim pak lidi věřili.

No a pak to celé uvést v život

Maximum věcí by se zrušilo a předělalo do úplně jiné podoby, asi hodně elektronické. Spousta lidí by přišlo o práci a museli by jít dělat něco jiného, nebo by prostě chvíli nedělali nic. Finanční úspora na nákladech by možná byla ve výsledku taková, že by klidně 200 000 úředníků mohlo sedět doma na dávkách (které by taky prošly totální revolucí) a systém by přitom byl i tak v plusu.

Zrušila by se většina daní a celý systém placení i vykazování daní by se co nejvíce zjednodušil, takže by to brutálně zasáhlo i do soukromého sektoru. A to jak na straně podnikatelů, tak na straně celého ansámblu, který je okolo nich.

Co by bylo cílem?

Nic menšího než spokojenost, lepší nálada ve společnosti a důvěra lidí ve stát. Hodně by to spoustu lidí bolelo. Přípravy by zabraly mnoho času a spolkly dost peněz. Veliké množství lidí by tomu nevěřilo a muselo by se to moc dobře všem vysvětlovat. Moc lidí by muselo zapomenout na to, jak pracovali a žili doposud. Celé řadě lidí by se hodně změnil život …

Zazvonil zvonec a pohádky je konec

Šancí pro takovou brutální obnovu a restrukturalizaci státu tak bývají bohužel jen časy poválečné a porevoluční. Ani jedno teď nemáme, takže naděje, že někdo něco opravdu změní je minimální. No a navíc jsme národ, který má rád jistoty a z veliké části se bojí změn. No a tím sny často končí :-).

Ale třeba je to celé mé uvažování úplná utopie a to, jak žijeme je to nejlepší, co můžeme mít. Ostatně … V historii bylo mnoho mnoho inovativních vládců svrženo právě proto, že „zatočili kormidlem“ příliš razantně a národ nedokázal přijmout rychlost obrátky, nebo její směr. Mnozí z těch vůdců měli i dobré úmysly a přesto nakonec viseli na kandelábru :-). Takže vlastně rozumím i tomu, že politici raději jdou po dobře vyšlapaných cestách.

The post Kdybych byl premiérem, já bych … appeared first on Přemek Kubák.