Přitahuji si psaním ty pravé zákazníky

Občas se připletu i do nějaké ostřejší diskuse a tamní hrdinové mi sem tam napíší „kdo tě platí“. S chutí pak odpovídám, že jsem za psaní skutečně placený. Ano, psaní na Facebooku mi skutečně vydělává a dá se tedy říct, že píšu za peníze. Jen se to neděje tak, jak si mnozí na první pohled myslí. Ne, nedostávám od nikoho peníze za to, že někoho pochválím, nebo pomluvím.

Jak to tedy je? Je to jednoduché. Pokud se člověk často veřejně projevuje, dělá tím určitý dojem na širokou skupinu lidí. Moje dlouhodobá zkušenost je, že upřímným psaním přitahuji ty čtenáře, se kterými si lidsky rozumím. Někteří z nich pak mají zájem nejen o mé názory, ale i o mou práci. Následně je vysoká šance, že se nám bude dobře spolupracovat.

Proč tedy diskutuji i s těmi, se kterými nesouhlasím?

Diskutuji naprosto s kýmkoli a nikoho nepovažuji za hloupého. Dělám to tak proto, že:

1. Svět je plný názorů a bylo by snadné někoho odsoudit za to, co píše, nebo co si myslí, a ani se s ním nebavit. Jenže to je podle mě přílišná zkratka, která vede k zbytečnému odsuzování lidí. Proto hovořím v diskusích vždy jen o názorech a nikoli o lidech, jako takových. Říkám tedy „toto je hloupost“ a nikoli „vy jste hlupák“.
2. Uvědomuji si, že i když diskutuji s někým, kdo se mnou nesouhlasí, tak to vůbec ničemu nevadí. Nemusím se s každým ve všem shodovat a rozdílné názory jsou obohacující.
3. No a nakonec to obchodně nejpodstatnější – Diskusi nečtou jen ti, kteří ji aktivně komentují. Čtou ji i náhodní čtenáři, kteří se často ani nezapojují. Přesto i tím zvyšují můj dosah a možná si mě i zapamatují. Slušná diskuse s nesouhlasícím člověkem totiž není jen výměnou názorů, ale vypovídá velmi dobře i o mém chování a povaze. Ukazuje tak potenciálnímu klientovi, jak se pravděpodobně budu chovat k němu osobně. Rozumný klient také pochopí, že spolu můžeme i nesouhlasit, a neznamená to zásadní rozkol.

Kolik jsem takto získal zakázek?

V minulém roce jsem z Facebooku nabral zhruba 5 zákazníků, pro které jsme pak dělali web. Zhruba píši proto, že zdroj není vždy jistý. Můj marketing je totiž mnohaúrovňový a nespoléhám se jen na sociální sítě. Někdo si mě všimne na Facebooku, podívá se na náš web, LinkedIn nebo YouTube a ještě mu pak něco o mně a mojí práci třeba řekne nějaký jeho kamarád. Jsou to tedy spojité nádoby, ve kterých sehrává Facebook zajímavou roli. Každopádně 5 zákazníků = obrat přes 250 000 Kč, což vůbec není špatné.

Psaní mě baví

Psaní je pro mě forma relaxace. Umím psát rychle, tříbím si tím myšlenky, dělám si mnoho poznámek a z některých pak vznikají příspěvky. Pochopitelně se také občas vypisuji z emocí, tedy z pocitů, což je pro mě důležité zejména, pokud se cítím unavený okolním světem. Je to jakási forma vnitřní očisty. V neposlední řadě si také pomocí zápisu myšlenek oprašuji český jazyk. Naštěstí již léta mohu psát téměř výhradně na počítači, takže se tím eliminovala moje značná dysgrafie a ostatní po mně nemusejí nic pracně louskat.

Základní pravidla

Jsem obyčejný člověk a svá pravidla proto někdy porušuji. Zpravidla se jimi ale opravdu řídím. Jaká pravidla?

1. Neznámým lidem vykám i když mi tykají – Znám pár lidí, kteří tykají všem a je to jejich hezká přirozenost. Znám ovšem podstatně více těch, kteří používají tykání jako nástroj, pomocí kterého chtějí druhého oponenta umenšit nebo dokonce urazit. To rozhodně není mým cílem a proto se i ve virtuálním světě chovám tak, jako v reálném životě. Tykám tedy pouze kamarádům, rodinným příslušníkům a dětem.
2. Držím se tématu – Každý může psát o čem chce, ale aby diskuse k něčemu byla, mám raději, když se moc tématicky nevětví. Mluvit v diskusi o fotovoltaikách a najednou přejít k orlu mořskému nebývá pro ostatní čtenáře úplně zajímavé.
3. Neoplácím drzost drzostí – V reálném životě je možná pro někoho jednodušší to drzounovi pěkně nandat a třeba mu dát pár facek. Jenže na Facebooku je z oplácení drzostí jen diskuse plná sprostoty, což považuji za ztrátu času. Proto drzouny utínám. Dělám to buď tak, že jim popřeju hezký den a dál se s nimi nebavím, nebo je případně blokuji, abych od nich už nic neviděl. K tomu přistupuji zpravidla jen u hodně agresivních jedinců, a pokud se jejich dotírání opakuje.

Celkově považuji sociální sítě a diskuse za přínosné. Je sice pravdou, že způsob, jakým se lidé o sobě dozvědí je také závislý na algoritmech, ale kvalita diskuse je pak vždy daná tím, jak se k sobě diskutéři chovají.

The post Proč jsem aktivní na Facebooku appeared first on Přemek Kubák.

Kde se vzala potřeba škatulkovat lidi

Jsme emotivní lidé, chceme mít jasno, a tak máme rádi černobílé vidění světa. Jednoduchost a přehlednost je pro nás bezpečnější. Asi jsme to dělali vždycky, ale myslím si, že jsme nikdy v historii neměli šanci znát tolik cizích názorů jako v době internetu. A proto jsme to nedělali tak často. Tato schopnost možná vznikla proto, že jsme v pravěku lidstva potřebovali rychle vědět, kdo je dobrý a kdo zlý proto, abychom přežili. Potřebovali jsme rychle a bez přemýšlení vědět, kdo nás chce zabít, a kdo je přítel.

Jak je to v době internetu

Opravdu nás chce zabít nebo nějak ohrozit někdo, kdo si myslí, že Babiš je lepší než Fiala? Opravdu nás ohrožuje někdo, kdo si myslí, že je lepší jezdit v elektrickém autě než v benzinovém? Opravdu ho potřebujeme od sebe odehnat, nebo ho alespoň ponížit? Jsem na internetu opravdu často a i jako podnikatel se stýkám se spoustou lidí a poslouchám jejich názory. Nejsou to jen názory na webové stránky nebo na nemovitosti, což jsou obory, ve kterých se často pracovně pohybuji. Jsou to i názory na ledacos jiného a mnohdy s těmito názory nesouhlasím. Takže kdybych byl tak zásadový a bavil se jen s lidmi, kteří mají všechny své názory shodné s mými, tak bych se už patrně dávno nebavil s nikým a neměl ani jediného kamaráda.

Jak se vypořádat s jinými názory?

Bylo by hezké mít schopnost vůbec nikoho podle názorů neposuzovat a všechny bezmezně milovat. Jenže tak to zkrátka člověk většinou dělat nedokáže. Jistě, že neodmítnu kupovat rohlíky od prodavačky o které vím, že fandí jinému politickému proudu než já a ani její preference nebudu zkoumat. Ale co s přáteli, nebo s lidmi blízkými u kterých vím, jaké mají názory? Mám je za to přestat mít rád? Ne, nedělám to. Ať si má kdo chce jaké názory chce. Podstatné je jestli je mi s tím člověkem celkově dobře, nebo jestli se spolu potřebujeme domluvit na tom, co chceme vyřešit.

Nedělám si ambice posoudit, kdo je dobrý a kdo špatný a i moje názory na něčí činy považuji za velmi subjektivní. Takže v podstatě odděluju člověka jako takového od jeho názorů i od jeho činů. Jakoby si každého člověka rozděluji na kousíčky, tedy na jednotlivé názory a činy. Každý dělá podle mě něco dobře a něco špatně. Tak proč ho tedy hned odsuzovat, nebo od sebe odstavovat pro jeden názor, nebo čin, se kterým nesouhlasím.

Neškatulkování má svá úskalí

Jenže takto to vnímám a dělám já, ale řada lidí to tak nemá. Takže když jim řeknu svůj názor, mohou si myslet, že si myslím, že jsou špatní. Není to tak, ale nic s tím neudělám. Mohu se jim pokusit vysvětlit, že jde jen o můj pohled na jejich názor a nikoli na ně jako takové. Jestli se to setká s pochopením to je vždy nejisté. Každopádně je dobré, když to pochopí a názorový spor se díky tomu stane neosobním a dojde jen k diskusi, která může být pro obě strany i obohacující.

A co když musím lidi třídit?

Opravdu jsou situace, kdy musím říct, jestli je podle mě člověk jako celek dobrý nebo špatný. Naštěstí jich moc není. Jednou z takových situací jsou například volby. Tam se po mně chce, abych si zkrátka vybral. Řeknou mi, že mám 10 kandidátů a nemám zbytí a musím si vybrat jednoho jako celek. A tak pak volím toho, kdo je mi názorově a z hlediska činů nejblíže. Je jasné, že to nejde posoudit tak jednoduše, tedy například matematicky. Nejde to brát tak, že s třemi jeho názory souhlasím a se dvěma ne a tak ho budu volit. Podstatné je také jaká je pro mě důležitost daného názoru a také je v rozhodování veliká dávka intuice. Takže ano, někdy i já lidi třídím na černé a bílé. Ale to jen pro ti tu danou chvíli, kdy se to po mně chce.

Co z toho pro mě plyne

1. Ve výsledku si o žádném člověku nemyslím, že je jen dobrý, nebo jen špatný.
2. Neodsuzuji jako lidi ty, s jejichž názory a činy nesouhlasím.
3. Obklopuji se rád těmi, se kterými mám více společného.

The post Svět není černobílý = člověk není názor appeared first on Přemek Kubák.