Příklady vzestupů diktatur:

Německo – Hitler a konec Výmarské republiky

Hitler se nestal diktátorem přes legalizovaný proces, kdy byl v lednu 1933 jmenován kancléřem. Bodem zvratu byl patrně 23. březen 1933, kdy byl přijat tzv. Zmocňovací zákon (Enabling Act), který vládě (ve skutečnosti Hitlerovi) umožnil vydávat zákony bez parlamentu a i v rozporu s ústavou. To byl v podstatě právní konec demokracie. Dosáhl toho kombinací strachu (Reichstag hoří, hrozí námkomunistické spiknutí), vyhlášením výjimečného stavu, zatýkáním opozice, zastrašováním poslanců, kteří měli o tomto zákoně hlasovat.

Výsledek – formálně bylo Německo stále státem se zákony a parlamentem, fakticky se ale stalo totalitním režimem.

Itálie – Mussoliniho a rozebrání parlamentu zevnitř:

Mussolini se dostal k moci v roce 1922 po tzv. Pochodu na Řím. Král Viktor Emanuel III. ho jmenoval premiérem v rámci normální ústavní procedury, aby uklidnil chaos.

Trik číslo 1 – V roce 1923 došlo k prosazení volebního zákona, takzvaného Acerbova zákona, který říkal, že kdo získá 25 % hlasů, bere automaticky 2/3 křesel v parlamentu. To dalo fašistům obrovskou umělou většinu.

Trik číslo 2 – Postupné utažení šroubů mezi lety 1925 – 1927, kdy Mussolini postupně přetvořil svůj úřad na prakticky neodvolatelné hlavní vedení vlády. Zlikvidoval lokální samosprávy a nahradil je jmenovanými úředníky. Zakázal ostatní strany a zrušil skutečné volby. Zůstaly jen plebiscity s jedním seznamem.

Výsledek – Ze státu s volbami je během pár let policejní diktatura. Vše proběhlo bez jednoho velkého převratu, jen dí díky sérii „legálních“ kroků.

Československo – vítězné volby komunistů a Únor 1948

Náš domácí názor často zní „vyhráli, tak ať vládnou“ dovedený do extrému. V roce 1946 vyhrála KSČ s 38 % hlasů. Na základě toho se Gottwald stal předsedou vlády. Byly to poslední svobodné volby na dlouhá desetiletí.

Prvotní mezidobí – Komunisté měli pod palcem z počátku zejména vnitro, bezpečnostní složky, propagandu a postupně si přebírali státní aparát, ale formálně to pořád byla koaliční vláda.

Únor 1948 – Když se nekomunističtí ministři pokusili odporovat čistkám v policii, podali demisi v domnění, že je prezident Beneš podrží. Ten ovšem pod tlakem hrozby občanské války a sovětské intervence kapituloval a jmenoval vládu, kde měli komunisté vše pod kontrolou. Následoval čistý puč, represe, napsání a schválení nové ústavy „lidově demokratického státu“.

Výsledek – z poslední demokracie ve východní Evropě je během pár dní čtyřicetiletá diktatura.

Hezký (a mrazivý) příklad, jak vyhrané volby neznamenají „mandát zlikvidovat demokracii“.

Maďarsko – Orbán a „liberální demokracie“

Viktor Orbán zatím (v roce 2025) bohužel není historické postava, ale o to je popis jeho uchopení moci důležitější.

Start – Viktor Orbán a strana Fidesz mají od roku 2010 ústavní většinu zcela normálně z voleb.

Co se dělo dál – Prosadil změny ústavy a volebních pravidel ve prospěch Fideszu. Pak přišlo ovládnutí veřejnoprávních médií a nátlak na soukromá média. Dále pak zapracoval na tom, aby se soudnictví stalo jemu podřízené a na oslabení nezávislých institucí.

Sám Orbán to pojmenoval jako „neliberální demokracie“ – Volby zůstávají, ale reálná soutěž je čím dál méně férová.

Výsledek – Formálně parlamentní demokracie, fakticky režim, kde vítěz voleb skoro nemá brzdy.

Venezuela – Chávez, Maduro a rozpad jedné z nejstabilnějších demokracií regionu

Venezuela je v roce 2025 podivně řízenou zemí.

Start – Venezuela byla do 90. let stabilní demokracií. V roce 1998 je zvolen prezident Hugo Chávez.

Klíčový krok – V roce 1999 svolává Chávez ústavodárné shromáždění, prosadí novou ústavu a obchází stávající parlament. Nastává velká koncentrace moci v rukou prezidenta – Keough School of Global Affairs. Došlo k postupně k ovládnutí soudů a volební komise a následně pak k osekání volné soutěže ve volbách a médiích, po kterém následovalo zneužívání státních zdrojů ve prospěch vládní strany.

Chávezův nástupce Nicolás Maduro na něj pak svižně navázal a brzy přišel konec férových voleb, brutální represe, kolaps institucí i ekonomiky.

Výsledek – země, která byla kdysi demokratická a relativně bohatá, je dnes klasický autoritářský režim, i když se pořád ohání volbami.

Turecko – Erdoğan a demokracie pod „výjimečným stavem“

Start – Recep Tayyip Erdoğan přišel k moci volbami, jeho strana AKP dlouho fungovala v rámci systému, který byl minimálně hybridně demokratický.

Zlom – Po protestech a korupčních skandálech přišly tvrdé zásahy proti opozici a médiím. Následoval pokus o puč v roce 2016 a po něm dlouhodobý výjimečný stav, masové čistky, zavírání novinářů a opozice se zavíráním desítek médií.

V posledních letech EU i další pozorovatelé mluví o „nejhorším demokratickém úpadku v historii Turecka“, volby jsou čím dál méně férové a opozice čelí kriminalizaci.

Výsledek – stále probíhají volby, ale režim je fakticky autoritářský – vítěz si systémy „doladil tak“, aby skoro nešlo prohrát.

El Salvador – Bukele, bezpečnost a cena za ni

Čerstvý příklad dnešní doby – a hodně názorný.

Start – Prezident Nayib Bukele vyhrál volby jako „moderní“ outsider.

Bezpečnost jako mandát ke všemu – Od roku 2022 běží trvalý výjimečný stav kvůli gangům, v rámci něhož dochází k suspendováním základních práv, masovému zatýkání (80 tisíc lidí), minimální aplikaci procesního práva a jsou dokumentované případy mučení a úmrtí v detenčních zařízeních.

Zároveň prosadil výklad ústavy umožňující opakovanou kandidaturu, ačkoli dříve byla znovuzvolení bariérou proti autoritářství.

Paradox – kriminalita dramaticky spadla, země hlásí nejnižší počet vražd v regionu – a právě to legitimizuje čím dál tvrdší režim.

Výsledek – Velká část obyvatel se cítí bezpečněji, ale instituce demokracie jsou systematicky rozebírány.

Rusko – z „nedokonalé demokracie“ k otevřenému autoritářství

Vše začalo v roce 2000, kdy mělo Rusko sice slabou, ale existující pluralitu stran, nějakou soutěž mezi nimi a nezávislejší média.

Co následovalo pod Putinem – Ovládnutí televizí a většiny médií.

Následovalo schválení zákonů o „zahraničních agentech“ a „nežádoucích organizacích“, které vedly k likvidaci NGO a nezávislých institucí. A to zejména po roce 2012. To se ještě vystupňovalo po invazi na Ukrajinu v roce 2022.

Volby přestaly být férové – Vylučování kandidátů, manipulace, nátlak, všechny kontrolní orgány byly prakticky vyštípány z pozorování voleb.

Výsledek – Dnes je Rusko hodnoceno jako nesvobodné“ a autoritářské, ne jako demokracie. Systém si formálně drží volby a parlament, ale jde o učebnicové „volební autoritářství“.

Co leze z těchto příkladů za vzorec?

Skoro ve všech případech je scénář hodně podobný:

1. Legitimní vstup do funkce – volby, koalice, jmenování dle ústavy. Tedy přesně to, co popisuješ: „lidé to tak chtějí“.
2. Postupné oslabení brzd a protiváh – Změny ústavy / volebního zákona ve prospěch vítěze (Orbán, Mussolini, Chávez), převzetí kontroly nad policií, tajnými službami, justicí (KSČ 1945 – 48, Rusko, Maďarsko).
3. „Výjimky“ a stavy nouze – Boj proti terorismu, gangům, vnějšímu nepříteli – to je důvod pro výjimečný stav, který se nikdy neskončí (Hitler, Erdoğan, Bukele, Maduro).
4. Normalizace myšlenky, že „vítěz voleb = stát“ – Opozice se přestává chápat jako legitimní protiváha a začíná být vnímaná jako „zrádci“, „agent cizích mocností“ atd.
5. Lidem dochází pozdě, že už není jak to otočit – protože nástroje obrany (nezávislá justice, svobodná média, férové volby) už byly mezitím demontované.

Pohled „vyhráli, tak ať si dělají, co chtějí“ je historicky velmi spolehlivý recept, jak z demokracie udělat něco úplně jiného.

The post Jak se stát diktátorem díky demokracii appeared first on Přemek Kubák.

Co je závist?

Definice Wikipedie je jasná, ale … Závist je považovaná za ošklivou emoci a závidění pak u někoho možná i charakterový rys osobnosti. Většinou si nepřipouštíme, že závidíme a bráníme se přiznání, že tomu tak je. Závist se pak často skrývá za nějaký pocit křivdy, kdy říkáme že my přece chceme jen aby byla spravedlnost. Ale co je to spravedlnost? Je spravedlivé, když mají všichni stejně, nebo je spravedlivé, když ten kdo pracuje víc má i víc majetku, úspěchu? A je spravedlivé, že třeba někdo něco zdědí, nebo že vlastně moc nepracuje a přesto mu firma vydělává? Je spravedlivé být synem boháče? Je nespravedlivé narodit se jako chudák, nemocný člověk, nebo dokonce otrok někde v Africe? No a není nakonec závist i prospěšná, nebo respektive kdy je prospěšná? Napadá mě okolo toho spousta otázek, které nedokážu odpovědět a tak projevy závisti jen pozoruju.

Máme důvody k závisti?

Zdá se mi, že v dnešní situaci není moc objektivních důvodů k závisti. Žijeme v úrodné zemi, přesto že koukáme na hrůzy války, tak zatím žijeme v míru, máme dostupné zdravotnictví, dostupné sociální služby, vybudovanou dopravní a energetickou infrastrukturu, nemáme totalitu, jsme snad i bezpečnostně slušně zajištěni spojeneckými vazbami a když chodím po ulicích, tak většinou nevidím rozdíl mezi způsobem života boháčů a střední vrstvy.

Jak to bylo kdysi?

Když se člověk podívá do historie, tak vidí, že ještě před sto lety to bylo u nás tak, že boháč v maloměstě, tedy například továrník, nebo šlechtic měl vilu nebo zámek, zatímco střední vrstva bydlela v obyčejných domech se zahradou a chudí lidé, tedy bezzemci a dělníci z továren, ve zchátralých domečcích. Dnes, díky sociálnímu systému a především dostupnosti bankovních produktů (hypotéky, úvěry, půjčky, odklady splátek, … ) má továrník jen o kousek větší dům než bezzemek, tedy například zaměstnanec jeho firmy. Jasně že i dnes jsou chudí lidé, spousta lidí bydlí v paneláku, ale v těch panelácích bydlí mnohdy i ti továrníci a podnikatelé. Zkrátka a dobře vidím na ulicích pěkné domy, často dvě tři auta v jedné rodině, pěkně oblečené lidi, v obchodech vozíky plné jídla, lidi jezdící na dovolené k moři a nepoznávám, kdo je továrník a kdo bezzemek.

Závisí závist na objektivním stavu věcí?

Kladu si otázku, co je cílem závistivců a jaký by byl stav, kdy by nezáviděli. Kladu si otázku proč by měli mít všichni stejný majetek, sociální podmínky nebo stejné množství financí? Vedlo by to skutečně k poklesu závisti? Ono se to dokonce už i zkoušelo a to v komunismu. Dopadlo to tak, že lidé měli podobné množství peněz, majetku, věci (domy, byty, služby, produkty) dokonce i stejně vypadaly a přesto si lidé záviděli. O co víc měli stejný majetek, o to víc si záviděli drobnosti. Takže je skutečně závist něco, co ve společnosti stoupá přímo úměrně s rozdíly v majetku? Podle mě asi moc ne, ale je to jen můj subjektivní názor. Zdá se mi, že více než s objektivním stavem života se závist odvíjí od závistivosti, tedy vlastností člověka.

Co se tak dnes závidí?

Pozoruji, že se nezávidí jen majetek, ale závidí se naprosto cokoli. Závidí se úspěch, závidí se zdraví, nebo duševní klid, závidí se to, co se stalo i co se nestalo. Fenoménem dneška je pak, že závidíme chudákům, že dostali něco zadarmo a přitom sami máme objektivně vzato násobně větší majetek či finance. Závidíme jim proto, že pomoc dostali z našeho pohledu zadarmo, že si myslíme, že jsme ji mohli dostat my a přitom my jsme museli pracovat. Neuvažujeme o tom, že oni si tu aktuální pomoc v budoucnu odpracují, nebo že si ji už možná odpracovali bohatě v jiné části světa, kde svojí prací třeba udělali násobně užitečnější věci než my zde. Závidíme často i minulost – Jó to oni se mají tak dobře, protože u nich nikdy nebyla válka, nikdy neprošli komunismem, vždycky měli všechno snadné …

Co tedy se závistí?

Nic Byla tady a bude vždycky. Jen se holt člověk tak nějak závistivcům vyhýbá a doufá, že jich nebude tolik, aby z toho byla nějaká bláznivá rebelie nebo dokonce válka. Což se ale bohužel někdy stane. Ostatně i za největšími světovými válkami vždycky stojí nemálo závisti.

The post Malá úvaha o závisti appeared first on Přemek Kubák.

Najednou nám jakoby mávnutím kouzelného proutku téměř zmizely z mediálního prostoru ostatní události a média jedou jen Koronavirus. V podstatě vždy do minuty od spuštění toto slovo zazní, nebo mi ho neservírují v nějaké jiné formě (třeba do titulku). Považuju tento stav, kdy média promořují populaci strachem a tunou nepodstatných informací denně, za totálně nezdravý a doufám, že to přece jen jednou pomine.

O České televizi jsem si myslel, že je to seriózní informační kanál, ale vidím, že už bohužel také není. Nejde o to, že by byla informace o Koronaviru nepravdivé, ale zkrátka a dobře je jich moc. Myslím si, že nepotřebujeme vědět, kdy si který ministr utřel nos a kdo kde zakašlal. Nepotřebujeme ani vědět, jestli máme o xxx nakažených víc než včera, protože ta čísla už lidé stejně nevnímají. Nepotřebujeme vědět, že ministr zdravotnictví navštívil nějakou nemocnici a koho tam potkal. Nepotřebujeme vědět, že v Ruanda-Urundi je nakažený premiér.

Mediální masáž poškozuje ekonomiku

Kdyby se spočítalo, kolik času 7 milionů dospělých Čechů věnovalo informacím o Koronaviru, tak by se zjistilo, že to nesmyslné poslouchání informací způsobilo polovinu poklesu ekonomiky. Vlastně by se užitečné informace daly veřejnosti sdělit během pěti minut denně. A tak se jdu zase raději věnovat tvorbě webů a ne píkovinám.

The post Nakažená média – všichni tu zemřeme! appeared first on Přemek Kubák.