Podívejme se do historie

Dnes se radujeme z jihočeských rybníků, valašských pastvin, šumavských lesů, kocháme se kdejakým historickým městem, posedíme rádi třeba na Moravě v Kobylí ve vinařství a těžíme zde bohatě po mnoho generací z turistického ruchu.

Kdybychom nahlédli do kronik, zjistili bychom, že bylo velmi často impulzem k rozvoji nějakého regionu gesto panovníka, nebo jiného šlechtice. Jednomu městu zrušil na 20 let daně, jinde dával pozemky zdarma, někde investoval cíleně své peníze, zatímco v další oblasti sázel les, ze kterého neměl on sám nic a profitovali z něj až jeho vnuci. Často také panovník podpořil v nějakém městě určitý řemeslnický cech. V pozdním středověku se 95% obyvatel živilo zemědělstvím a proto bylo také třeba, aby v regionu, o jehož rozvoj šlo, vznikala kovářství, truhlářství, bednářství a aby zde kvetl obchod. Nemalé oblasti byly také v různých dobách osvobozené od vojenské povinnosti. To proto, aby se sem přestěhovali mladí lidé, aby zde mohli zdatně hospodařit, plodit děti a došlo zde k co nejrychlejšímu zalidnění. … Moudrý panovník zkrátka nehledal spravedlnost, ale hledal nejlepší řešení.

Zpět do současnosti

Dohadujeme se zde nyní o tom, jestli mají, nebo nemají vinaři platit spotřební daň a v jaké výši. Zkusme se na problém podívat tak, že nebudeme jen sčítat zlaťáky a porovnejme si třeba to, co snad lze porovnat. Často slyšíme argument, že jiní zemědělci, pěstující jiné plodiny, jí musí platit v plné výši. Tak proč by ji neměli platit vinaři? Jiný pohled nám ale říká, že pole s řepkou nemá kolem sebe žádnou kulturu, nehledí se při jejím pěstování na krajinotvornou činnost, ani se při popíjení řepkového oleje netančí, nezpívá, nestaví se májky a nepořádají se jeho košty. Je to zkrátka ponejvíce business.

Nic proti businessu, já také rád vydělávám peníze a nedělám webové stránky zdarma. Jenže vinohrady nejsou jen zdrojem peněz, ale také na sebe mají navázanou obrovsky pestrou paletu tradic plných života, kultury, pospolitosti lidí, hudby, radosti, cestovní ruch a utvářejí podobu celého regionu. Vinařství je v neposlední řadě také krajinotvorná činnost. Ve vinicích žije nepřeberné množství živočichů, ptáků a lidem dělá radost i pouhý pohled na ně. To všechno kdysi rozběhly moudrá rozhodnutí tehdejších vládců, kteří sem přivedli a podpořili pomocí úlev lidi, kteří uměli révu pěstovat. Údajně to bylo především za časů krále Karla IV, ale myslím, že to nebyla jen jeho zásluha. Neříkám, že by tohle vyšší daně z vína zničily, ale říkám, že bychom neměli hledat jen spravedlnost a chtít všechno srovnat do průměru a šedi. Měli bychom zkrátka do našeho hodnotícího algoritmu zahrnout i nefinanční a mnohdy i neměřitelné a nadčasové hodnoty.

Jaký názor tedy zastávám?

Žádný tvrdý. Jsem veliký přítel tržní ekonomiky, ale zkrátka to nevidím černobíle a myslím, že je potřeba hledat moudré řešení. A to i pokud nebude spravedlivé.

PS: Jak jste asi poznali, tak tento článek nepsala umělá inteligence, ale vznikl ryze díky inteligenci mojí. Umělá inteligence, neboli AI totiž nikdy neucítí vůni vinohradu, ani neuslyší jeho šumění a nikdy se jí nevybaví vzpomínky, které mám s vinohrady pevně spojené. A tak bych jí napsání takového článku nikdy nesvěřil, protože by to byl jen kec mec lívanec :-). Napsala by to sice rychle, ale člověk nemá jen rubat peníze, ale také snít a mít radost. Myslím, že by měli politici také občas posedět, nebo i poležet ve vinohradu. Vím, že sem k nám na Moravu jezdí do vinných sklepů na mejdany a výjezdní zasedání, ale to samotné pro nasátí atmosféry nestačí. Půjdu se tedy za chvíli projít do vinohradu :-)!

The post O víně daních a spravedlnosti appeared first on Přemek Kubák.

Co je závist?

Definice Wikipedie je jasná, ale … Závist je považovaná za ošklivou emoci a závidění pak u někoho možná i charakterový rys osobnosti. Většinou si nepřipouštíme, že závidíme a bráníme se přiznání, že tomu tak je. Závist se pak často skrývá za nějaký pocit křivdy, kdy říkáme že my přece chceme jen aby byla spravedlnost. Ale co je to spravedlnost? Je spravedlivé, když mají všichni stejně, nebo je spravedlivé, když ten kdo pracuje víc má i víc majetku, úspěchu? A je spravedlivé, že třeba někdo něco zdědí, nebo že vlastně moc nepracuje a přesto mu firma vydělává? Je spravedlivé být synem boháče? Je nespravedlivé narodit se jako chudák, nemocný člověk, nebo dokonce otrok někde v Africe? No a není nakonec závist i prospěšná, nebo respektive kdy je prospěšná? Napadá mě okolo toho spousta otázek, které nedokážu odpovědět a tak projevy závisti jen pozoruju.

Máme důvody k závisti?

Zdá se mi, že v dnešní situaci není moc objektivních důvodů k závisti. Žijeme v úrodné zemi, přesto že koukáme na hrůzy války, tak zatím žijeme v míru, máme dostupné zdravotnictví, dostupné sociální služby, vybudovanou dopravní a energetickou infrastrukturu, nemáme totalitu, jsme snad i bezpečnostně slušně zajištěni spojeneckými vazbami a když chodím po ulicích, tak většinou nevidím rozdíl mezi způsobem života boháčů a střední vrstvy.

Jak to bylo kdysi?

Když se člověk podívá do historie, tak vidí, že ještě před sto lety to bylo u nás tak, že boháč v maloměstě, tedy například továrník, nebo šlechtic měl vilu nebo zámek, zatímco střední vrstva bydlela v obyčejných domech se zahradou a chudí lidé, tedy bezzemci a dělníci z továren, ve zchátralých domečcích. Dnes, díky sociálnímu systému a především dostupnosti bankovních produktů (hypotéky, úvěry, půjčky, odklady splátek, … ) má továrník jen o kousek větší dům než bezzemek, tedy například zaměstnanec jeho firmy. Jasně že i dnes jsou chudí lidé, spousta lidí bydlí v paneláku, ale v těch panelácích bydlí mnohdy i ti továrníci a podnikatelé. Zkrátka a dobře vidím na ulicích pěkné domy, často dvě tři auta v jedné rodině, pěkně oblečené lidi, v obchodech vozíky plné jídla, lidi jezdící na dovolené k moři a nepoznávám, kdo je továrník a kdo bezzemek.

Závisí závist na objektivním stavu věcí?

Kladu si otázku, co je cílem závistivců a jaký by byl stav, kdy by nezáviděli. Kladu si otázku proč by měli mít všichni stejný majetek, sociální podmínky nebo stejné množství financí? Vedlo by to skutečně k poklesu závisti? Ono se to dokonce už i zkoušelo a to v komunismu. Dopadlo to tak, že lidé měli podobné množství peněz, majetku, věci (domy, byty, služby, produkty) dokonce i stejně vypadaly a přesto si lidé záviděli. O co víc měli stejný majetek, o to víc si záviděli drobnosti. Takže je skutečně závist něco, co ve společnosti stoupá přímo úměrně s rozdíly v majetku? Podle mě asi moc ne, ale je to jen můj subjektivní názor. Zdá se mi, že více než s objektivním stavem života se závist odvíjí od závistivosti, tedy vlastností člověka.

Co se tak dnes závidí?

Pozoruji, že se nezávidí jen majetek, ale závidí se naprosto cokoli. Závidí se úspěch, závidí se zdraví, nebo duševní klid, závidí se to, co se stalo i co se nestalo. Fenoménem dneška je pak, že závidíme chudákům, že dostali něco zadarmo a přitom sami máme objektivně vzato násobně větší majetek či finance. Závidíme jim proto, že pomoc dostali z našeho pohledu zadarmo, že si myslíme, že jsme ji mohli dostat my a přitom my jsme museli pracovat. Neuvažujeme o tom, že oni si tu aktuální pomoc v budoucnu odpracují, nebo že si ji už možná odpracovali bohatě v jiné části světa, kde svojí prací třeba udělali násobně užitečnější věci než my zde. Závidíme často i minulost – Jó to oni se mají tak dobře, protože u nich nikdy nebyla válka, nikdy neprošli komunismem, vždycky měli všechno snadné …

Co tedy se závistí?

Nic Byla tady a bude vždycky. Jen se holt člověk tak nějak závistivcům vyhýbá a doufá, že jich nebude tolik, aby z toho byla nějaká bláznivá rebelie nebo dokonce válka. Což se ale bohužel někdy stane. Ostatně i za největšími světovými válkami vždycky stojí nemálo závisti.

The post Malá úvaha o závisti appeared first on Přemek Kubák.