Kde se vzala potřeba škatulkovat lidi

Jsme emotivní lidé, chceme mít jasno, a tak máme rádi černobílé vidění světa. Jednoduchost a přehlednost je pro nás bezpečnější. Asi jsme to dělali vždycky, ale myslím si, že jsme nikdy v historii neměli šanci znát tolik cizích názorů jako v době internetu. A proto jsme to nedělali tak často. Tato schopnost možná vznikla proto, že jsme v pravěku lidstva potřebovali rychle vědět, kdo je dobrý a kdo zlý proto, abychom přežili. Potřebovali jsme rychle a bez přemýšlení vědět, kdo nás chce zabít, a kdo je přítel.

Jak je to v době internetu

Opravdu nás chce zabít nebo nějak ohrozit někdo, kdo si myslí, že Babiš je lepší než Fiala? Opravdu nás ohrožuje někdo, kdo si myslí, že je lepší jezdit v elektrickém autě než v benzinovém? Opravdu ho potřebujeme od sebe odehnat, nebo ho alespoň ponížit? Jsem na internetu opravdu často a i jako podnikatel se stýkám se spoustou lidí a poslouchám jejich názory. Nejsou to jen názory na webové stránky nebo na nemovitosti, což jsou obory, ve kterých se často pracovně pohybuji. Jsou to i názory na ledacos jiného a mnohdy s těmito názory nesouhlasím. Takže kdybych byl tak zásadový a bavil se jen s lidmi, kteří mají všechny své názory shodné s mými, tak bych se už patrně dávno nebavil s nikým a neměl ani jediného kamaráda.

Jak se vypořádat s jinými názory?

Bylo by hezké mít schopnost vůbec nikoho podle názorů neposuzovat a všechny bezmezně milovat. Jenže tak to zkrátka člověk většinou dělat nedokáže. Jistě, že neodmítnu kupovat rohlíky od prodavačky o které vím, že fandí jinému politickému proudu než já a ani její preference nebudu zkoumat. Ale co s přáteli, nebo s lidmi blízkými u kterých vím, jaké mají názory? Mám je za to přestat mít rád? Ne, nedělám to. Ať si má kdo chce jaké názory chce. Podstatné je jestli je mi s tím člověkem celkově dobře, nebo jestli se spolu potřebujeme domluvit na tom, co chceme vyřešit.

Nedělám si ambice posoudit, kdo je dobrý a kdo špatný a i moje názory na něčí činy považuji za velmi subjektivní. Takže v podstatě odděluju člověka jako takového od jeho názorů i od jeho činů. Jakoby si každého člověka rozděluji na kousíčky, tedy na jednotlivé názory a činy. Každý dělá podle mě něco dobře a něco špatně. Tak proč ho tedy hned odsuzovat, nebo od sebe odstavovat pro jeden názor, nebo čin, se kterým nesouhlasím.

Neškatulkování má svá úskalí

Jenže takto to vnímám a dělám já, ale řada lidí to tak nemá. Takže když jim řeknu svůj názor, mohou si myslet, že si myslím, že jsou špatní. Není to tak, ale nic s tím neudělám. Mohu se jim pokusit vysvětlit, že jde jen o můj pohled na jejich názor a nikoli na ně jako takové. Jestli se to setká s pochopením to je vždy nejisté. Každopádně je dobré, když to pochopí a názorový spor se díky tomu stane neosobním a dojde jen k diskusi, která může být pro obě strany i obohacující.

A co když musím lidi třídit?

Opravdu jsou situace, kdy musím říct, jestli je podle mě člověk jako celek dobrý nebo špatný. Naštěstí jich moc není. Jednou z takových situací jsou například volby. Tam se po mně chce, abych si zkrátka vybral. Řeknou mi, že mám 10 kandidátů a nemám zbytí a musím si vybrat jednoho jako celek. A tak pak volím toho, kdo je mi názorově a z hlediska činů nejblíže. Je jasné, že to nejde posoudit tak jednoduše, tedy například matematicky. Nejde to brát tak, že s třemi jeho názory souhlasím a se dvěma ne a tak ho budu volit. Podstatné je také jaká je pro mě důležitost daného názoru a také je v rozhodování veliká dávka intuice. Takže ano, někdy i já lidi třídím na černé a bílé. Ale to jen pro ti tu danou chvíli, kdy se to po mně chce.

Co z toho pro mě plyne

1. Ve výsledku si o žádném člověku nemyslím, že je jen dobrý, nebo jen špatný.
2. Neodsuzuji jako lidi ty, s jejichž názory a činy nesouhlasím.
3. Obklopuji se rád těmi, se kterými mám více společného.

The post Svět není černobílý = člověk není názor appeared first on Přemek Kubák.

Co je závist?

Definice Wikipedie je jasná, ale … Závist je považovaná za ošklivou emoci a závidění pak u někoho možná i charakterový rys osobnosti. Většinou si nepřipouštíme, že závidíme a bráníme se přiznání, že tomu tak je. Závist se pak často skrývá za nějaký pocit křivdy, kdy říkáme že my přece chceme jen aby byla spravedlnost. Ale co je to spravedlnost? Je spravedlivé, když mají všichni stejně, nebo je spravedlivé, když ten kdo pracuje víc má i víc majetku, úspěchu? A je spravedlivé, že třeba někdo něco zdědí, nebo že vlastně moc nepracuje a přesto mu firma vydělává? Je spravedlivé být synem boháče? Je nespravedlivé narodit se jako chudák, nemocný člověk, nebo dokonce otrok někde v Africe? No a není nakonec závist i prospěšná, nebo respektive kdy je prospěšná? Napadá mě okolo toho spousta otázek, které nedokážu odpovědět a tak projevy závisti jen pozoruju.

Máme důvody k závisti?

Zdá se mi, že v dnešní situaci není moc objektivních důvodů k závisti. Žijeme v úrodné zemi, přesto že koukáme na hrůzy války, tak zatím žijeme v míru, máme dostupné zdravotnictví, dostupné sociální služby, vybudovanou dopravní a energetickou infrastrukturu, nemáme totalitu, jsme snad i bezpečnostně slušně zajištěni spojeneckými vazbami a když chodím po ulicích, tak většinou nevidím rozdíl mezi způsobem života boháčů a střední vrstvy.

Jak to bylo kdysi?

Když se člověk podívá do historie, tak vidí, že ještě před sto lety to bylo u nás tak, že boháč v maloměstě, tedy například továrník, nebo šlechtic měl vilu nebo zámek, zatímco střední vrstva bydlela v obyčejných domech se zahradou a chudí lidé, tedy bezzemci a dělníci z továren, ve zchátralých domečcích. Dnes, díky sociálnímu systému a především dostupnosti bankovních produktů (hypotéky, úvěry, půjčky, odklady splátek, … ) má továrník jen o kousek větší dům než bezzemek, tedy například zaměstnanec jeho firmy. Jasně že i dnes jsou chudí lidé, spousta lidí bydlí v paneláku, ale v těch panelácích bydlí mnohdy i ti továrníci a podnikatelé. Zkrátka a dobře vidím na ulicích pěkné domy, často dvě tři auta v jedné rodině, pěkně oblečené lidi, v obchodech vozíky plné jídla, lidi jezdící na dovolené k moři a nepoznávám, kdo je továrník a kdo bezzemek.

Závisí závist na objektivním stavu věcí?

Kladu si otázku, co je cílem závistivců a jaký by byl stav, kdy by nezáviděli. Kladu si otázku proč by měli mít všichni stejný majetek, sociální podmínky nebo stejné množství financí? Vedlo by to skutečně k poklesu závisti? Ono se to dokonce už i zkoušelo a to v komunismu. Dopadlo to tak, že lidé měli podobné množství peněz, majetku, věci (domy, byty, služby, produkty) dokonce i stejně vypadaly a přesto si lidé záviděli. O co víc měli stejný majetek, o to víc si záviděli drobnosti. Takže je skutečně závist něco, co ve společnosti stoupá přímo úměrně s rozdíly v majetku? Podle mě asi moc ne, ale je to jen můj subjektivní názor. Zdá se mi, že více než s objektivním stavem života se závist odvíjí od závistivosti, tedy vlastností člověka.

Co se tak dnes závidí?

Pozoruji, že se nezávidí jen majetek, ale závidí se naprosto cokoli. Závidí se úspěch, závidí se zdraví, nebo duševní klid, závidí se to, co se stalo i co se nestalo. Fenoménem dneška je pak, že závidíme chudákům, že dostali něco zadarmo a přitom sami máme objektivně vzato násobně větší majetek či finance. Závidíme jim proto, že pomoc dostali z našeho pohledu zadarmo, že si myslíme, že jsme ji mohli dostat my a přitom my jsme museli pracovat. Neuvažujeme o tom, že oni si tu aktuální pomoc v budoucnu odpracují, nebo že si ji už možná odpracovali bohatě v jiné části světa, kde svojí prací třeba udělali násobně užitečnější věci než my zde. Závidíme často i minulost – Jó to oni se mají tak dobře, protože u nich nikdy nebyla válka, nikdy neprošli komunismem, vždycky měli všechno snadné …

Co tedy se závistí?

Nic Byla tady a bude vždycky. Jen se holt člověk tak nějak závistivcům vyhýbá a doufá, že jich nebude tolik, aby z toho byla nějaká bláznivá rebelie nebo dokonce válka. Což se ale bohužel někdy stane. Ostatně i za největšími světovými válkami vždycky stojí nemálo závisti.

The post Malá úvaha o závisti appeared first on Přemek Kubák.

Nejraději bych se od takových lidí držel dál, ale vždycky to přece jen nejde. A tak je člověk někdy účasten podivných her některých individuí i když nechce, nebo je dokonce okraden. Nemluvím o velikých krádeží, které člověk musí hlásit na policii, ale spíše o malých drobných krádežích, lžích, podvodech a podrazech, které se dějí denně jak na běžícím pásu.

Jak na ně reagovat?

Mám na mysli, jak reagovat na lži a podrazy i na lháře, se kterými člověk přijde do kontaktu. Sám úplně nevím. Mám v sobě pocit, že nechci vyvolávat spory, nechci někomu ublížit, ale na druhou stranu vím, nepoctivým lidem pak roste o to větší hřebínek. Jenže já jsem citlivý člověk a mám jen jedno zdraví …

Dá se kontaktům s lháři a podvodníky předcházet?

Odpověď je, že částečně to jde. Člověk si vybírá životního partnera, zaměstnavatele, obchodní partnery, bydliště … ale pak přicházejí bytosti, které člověk nezval, nechtěl, nečekal, jako jsou sousedé, kolegové v práci, přátelé partnerů … jistě že se proti nim může člověk vymezit, ale někdy je to opravdu náročné. V těchto situacích mají paradoxně navrch ti bezcitnější, tedy ti, kteří zpravidla problém způsobili. Zatímco my citliví taháme jaksi za kratší konec. Minimálně v tom, že jsme z nejrůznějších podivností lhářů, zlodějů a podvodníků unavení a někdy i nemocní.

Máme se naučit nevšímavosti nebo bojovnosti?

To kdyby tak člověk věděl …

The post Je lhaní a kradení normální? appeared first on Přemek Kubák.