Aktuální volební preference (červen 2026)

Začneme tam, kde jsme. Podle PolitPro Poll Trend ze 13. června 2026 vypadají preference takto – ANO vede s velkým náskokem, za ním těsně bojují STAN a ODS, zbytek je s výrazným odstupem.

Kdo jsou voliči ANO?

Než přejdu k simulaci, musím vysvětlit, proč vůbec dává smysl uvažovat o tom, kam by se voliči ANO přelili a proč to není na první pohled jednoznačné. ANO je ideologicky hybridní strana – sociálně konzervativní, ekonomicky populistická a silně protisystémová. Její elektorát (voličstvo) není homogenní skupina sdílející nějaké hodnoty, ale je to mozaika velmi různých lidí, které spojuje důvěra v Babiše jako osobnost.

To má zásadní důsledek: velká část voličů ANO nevolí program, ale člověka. Bez Babiše by jednoduše nešli k volbám. Této skupině se někdy říká »Babišolidi« – lidé, kteří přišli k urnám poprvé nebo po dlouhé pauze právě a jen kvůli němu. Volební účast v době, kdy ANO bylo na vrcholu, byla výrazně vyšší než historický průměr a část toho nárůstu šla právě na jejich vrub.

Rozlišme si ještě dva pojmy, které vidíte v grafech:

Babišolidi je širší a trochu pejorativní označení pro celý elektorát ANO – tedy všechny voliče Babiše, bez ohledu na to, jestli by po jeho odchodu přešli jinam nebo zůstali doma.

Abstinenti v mé simulaci jsou voliči, kteří by po zániku ANO přestali chodit k volbám – protože volí Babiše jako osobnost, ne stranu ani program. Bez něj na kandidátce by prostě zůstali doma.

Takže správně řečeno: abstinenti v mé simulaci jsou podmnožina babišolidí – konkrétně ta část, která je k urnám přitahuje výhradně Babišova osobnost a bez něj volební motivaci ztrácí úplně. Zbytek babišolidí by se rozptýlil do SPD, Motoristů, STANu a dalších.

Simulace: kam by se přelili voliči ANO?

Kdybychom ANO zítra zrušili, jeho 31,8 % voličů by se podle mého odhadu rozložilo přibližně takto:

• SPD (+8 %) – národovecká, protimigrační část, lidé zklamaní »systémem«, část rusofilů. Okamura by byl nejpřirozenějším útočištěm.
• Abstinenti (+7 %) – voliči Babiše jako osobnosti, kteří by bez něj prostě zůstali doma.
• Motoristé (+5 %) – pragmatičtí protestní voliči, antiregulační, »normální lidi co nechtějí zelené šílenství«.
• STAN (+4 %) – pragmatičtí komunální voliči, kteří volili ANO spíš pro výsledky než ideologii.
• ODS (+3 %) – menší část, spíš starší ekonomičtí pragmatici.
• Naše Česko (+2,8 %) – roztříštěný zbytek do menších protestních stran.
• KDU-ČSL (+2 %) – moravský venkov, konzervativní část, věřící.

Vizuálně to vypadá takto – barevný pás ukazuje, jak by se 31,8 % ANO rozdělilo:

Výsledné preference po zániku ANO

A takto by vypadala nová politická mapa – bez ANO, se vstřebanými voliči a bez abstinentů:

Co to znamená v číslech bloků?

Nejzajímavější pohled je ten blokový, tedy když sečteme strany, které spolu názorově souzní:

Výsledek je docela výmluvný. Opoziční blok by s přehledem přes 52 % získal jasnou sněmovní většinu. Vládní blok bez ANO by klesl na necelých 16 % – a to je kombinace SPD, Motoristů a Naše Česko, tedy stran, které spolu koaličně spolupracují velmi obtížně. Naše Česko by se navíc možná přiřadilo k opozičnímu bloku, tedy k bloku, ve kterém je ODS, což je bývalá mateřská strana Martina Kuby.

V původních průzkumech figurují i strany, které jsem do simulace vůbec nezahrnul – KSČM, Přísaha, PRO, Stačilo a další menší subjekty. Ty dohromady tvoří těch chybějících ~9,7 %.

Závěr: ANO je Babišova osobní strana

Tato simulace je samozřejmě zjednodušení. V realitě by zánik takové strany nebyl ze dne na den – část vedení by pravděpodobně přešla jinam organizovaně, vznikaly by nové subjekty, část regionálních struktur by se transformovala. Ale základní teze platí: dominance Babiše na české politické scéně je ze značné části postavena na jeho osobní charismatické přitažlivosti, nikoli na pevném ideologickém základu. Bez něj se ten elektorát rozpadne do stran, které jsou vzájemně do značné míry neslučitelné – a velká část by odešla od uren úplně. Je také možné, že bychom byli svědky jiného vývoje daného nástupem silných lídrů do čela nějaké ze stran. Mohli by tak například (i díky zániku ANO) opět vstoupit do sněmovny Lidovci, KSČM, přísaha, nebo jiné, zcela nové subjekty.

Je to trochu paradox: strana, která získává přes 30 %, by při záměně svého lídra pravděpodobně ztratila většinu svého potenciálu. To je síla, ale zároveň i největší slabina.

Zdroj preferencí: PolitPro Poll Trend, 13. 6. 2026. Rozložení přelivu voličů ANO je autorská simulace na základě sociodemografického profilu elektorátu jednotlivých stran.

The post Co se stane po odchodu Andreje Babiše z politiky? appeared first on Přemek Kubák.

Česká televize a Český rozhlas jsou veřejnoprávní média zřízená zákonem, která fungují jako nezávislé instituce financované primárně z koncesionářských poplatků. Nejsou státní – nepodléhají vládě ani žádnému ministerstvu – ani nejsou soukromé. Jejich posláním je sloužit veřejnosti, tedy poskytovat nezávislé zpravodajství, vzdělávací a kulturní obsah, podporovat českou tvorbu a zajišťovat informovanost všech skupin obyvatelstva včetně menšin a hendikepovaných.

Rozsah veřejnoprávních médií

ČT provozuje několik televizních kanálů, ČRo síť rozhlasových stanic po celé republice. Obě instituce mají ze zákona povinnost být politicky nestranné a jsou řízeny radami, jejichž členy volí Poslanecká sněmovna – což je zároveň jejich hlavní slabina, protože tento mechanismus otevírá prostor pro politické tlaky. V evropském kontextu patří k modelu veřejnoprávního vysílání, který má v demokratických zemích dlouhou tradici jako protiváha čistě komerčním médiím.

Informační a zpravodajské funkce

• nezávislé zpravodajství bez tlaku inzerentů nebo vlastníků
• pokrývání událostí, které nejsou komerčně zajímavé (lokální politika, menší krize, neziskový sektor)
• investigativní žurnalistika s delším časovým horizontem a bez nutnosti okamžité návratnosti
• zpravodajství ze zahraničí s vlastními zahraničními zpravodaji
• přímé přenosy z parlamentu, zastupitelstev a soudů
• monitoring a archivace veřejného života (kdo co řekl, kdy a kde)

Kulturní, umělecké funkce a sportovní akce

• výroba české filmové a televizní tvorby, která nemá komerční potenciál
• podpora a dokumentace regionálního folklóru, lidové kultury a tradičních řemesel
• přímé přenosy z divadel, koncertních sálů a kulturních akcí
• vlastní symfonické orchestry ČRo (Symfonický orchestr ČRo, Symfonický orchestr FOK jako partner) – financování náročné hudby, která by jinak neměla kde hrát
• jazzové, komorní a vážné hudební pořady bez komerčního zájmu
• podpora české literatury formou audiodramat, četby a literárních pořadů
• vysílání mezinárodních sportovních přenosů
• vysílání regionálních sportovních přenosů
• vysílání přenosů méně populárních sportů

Vzdělávací funkce

• pořady pro děti bez reklamy a bez tlaku na konzumní chování
• vzdělávací cykly pro dospělé (věda, příroda, historie)
• výuková podpora pro školy, doplňkové materiály
• popularizace vědy způsobem, který komerční média nedělají
• jazykové kurzy a pořady pro menšiny (včetně slovenské menšiny atd.)

Funkce pro ohrožené a okrajové skupiny

• pořady pro seniory (pomalé tempo, srozumitelný jazyk, relevantní témata)
• obsah pro neslyšící – titulkování, znaková řeč ve zpravodajství
• audiodeskripce pro nevidomé
• pořady pro zdravotně hendikepované
• obsah pro národnostní menšiny (romský, německý, polský jazyk v příhraničních oblastech)

Funkce záchranné sítě a krizové komunikace:

• nouzové vysílání při katastrofách, povodních, výpadcích elektřiny
• jediný celoplošný informační kanál nezávislý na internetu a komerčních platformách
• koordinace s IZS při mimořádných událostech
• varování obyvatelstva, které soukromá média nemusí zajišťovat

Archivní a paměťová funkce:

• Česká televize i Český rozhlas mají bohaté a dobře vedené archivy pořadů
• uchovávání desetiletí záběrů, nahrávek a dokumentů jako národní paměti
• digitalizace starých archivů, které by jinak zanikly
  zpřístupňování historických záznamů veřejnosti (iVysílání, archivy ČRo)
• dokumentace proměn jazyka, společnosti a kultury v čase

Funkce pro demokratický systém:

• platformy pro volební debaty všech relevantních stran (i těch menších)
• rovný přístup k politickému prostoru bez závislosti na PR budgetech stran
• kritická reflexe moci bez ohlížení na inzerenty
• protiváha vůči mediálním skupinám vlastněným oligarchy

Regionální funkce:

• regionální zpravodajství z míst, kam komerční média nejezdí
• pokrývání místních kauz a komunální politiky
• zachycení regionálního kulturního života
• zázemí pro regionální tvůrce a novináře

Méně viditelné, ale důležité funkce:

• existence veřejnoprávních médií jako referenční bod pro standardy žurnalistiky v zemi
• tlaková funkce – samotná přítomnost ČT/ČRo nutí komerční média držet určitou úroveň
• školení a výchova novinářů, kteří pak přecházejí i do soukromých médií
• zakázky pro nezávislé producenty, dokumentaristy a tvůrce – nepřímá podpora celého sektoru
• podpora české hudební produkce povinným podílem české tvorby ve vysílání

Co by znamenalo zestátnění Veřejnoprávních médií?

Změna řízení

• Obě média by přešla pod přímou správu státu – pravděpodobně pod ministerstvo kultury nebo přímo pod vládu
• ředitele by nejspíš jmenoval ministr nebo vláda, nikoliv nezávislá rada
• rozpočet by schvaloval parlament jako součást státního rozpočtu

Závislost na politickém cyklu

• každá nová vláda by mohla měnit vedení, priority a obsah vysílání
• zpravodajství by bylo vystaveno přímému tlaku vládnoucí koalice
• kritika vlády by se stala existenčně riskantnější pro zaměstnance

Financování

• koncesionářské poplatky by pravděpodobně nahradil přímý státní příspěvek ze státního rozpočtu
• výše financování by závisela na politické vůli aktuální vlády
• možnost „trestání“ neposlušné redakce škrty v rozpočtu

Historické a souvislosti a srovnání se světem

• Tento model fungoval za komunismu – Československá televize i Český rozhlas byl přímo stranickým a státním nástrojem propagandy
• V současnosti takto fungují média v Maďarsku po Orbánových reformách nebo v Rusku – formálně „veřejná“, fakticky vládní
• Naopak BBC, ARD nebo ORF jsou záměrně konstruovány tak, aby státní zestátnění nebylo možné bez zásadní legislativní změny

Méně zřejmé, pravděpodobné důsledky

• Autocenzura by nastoupila rychleji než přímé příkazy – novináři a redaktoři by si sami odhadovali, co je „bezpečné“
• Odchod kvalitních lidí – část zkušených novinářů by odešla do soukromých médií nebo do zahraničí
• Ztráta důvěry veřejnosti – sledovanost zpravodajství by klesla, protože lidé by přestali věřit jeho nezávislosti
• Tlak na ostatní média – zestátněná ČT by mohla být využívána k nepřímému ovlivňování mediálního prostředí jako celku
• Mezinárodní signál – pro EU, investory i zahraniční partnery by to byl jasný signál o směřování české demokracie

Česká televize – moje okno do světa

Českou televizi sleduji od dětství. Tehdy to bylo jiné médium, jiná doba, ale základní pocit zůstal stejný.

Zpravodajství

Nejraději sleduji zpravodajství. Ne proto, že bych byl zpravodajský fanatik, ale protože dobré zpravodajství je vzácné. ČT ho v dobrých časech umí dodávat – věcně, bez zbytečného dramatu, s kontextem. Část pořadů sleduju i na internetu. Tam je dobře vidět, jak se ČT sama proměnila – z vysílače, který musíte chytit ve správný čas, na archiv dostupný kdykoli.

Moje oblíbené tváře

Televize jsou lidé. A některé tváře zpravodajství ČT jsem sledoval dost dlouho na to, abych si k nim vybudoval důvěru.

Václav Moravec byl po dvě desetiletí symbolem nedělního politického zápasení. Otázky Václava Moravce se postupně staly jedním z nejviditelnějších politických formátů v zemi – procházeli jimi premiéři, ministři, opoziční politici i zahraniční hosté, a většinou nešlo o klidnou debatu, ale o velmi ostré střety. Mám ho rád především proto, že je to přemýšlivý člověk, který se dobře umí držet tématu. Moravec byl moderátor, který hosty nenechal jen tak proplout.

Michal Kubal je pro mě příkladem novináře, jehož kariéra je životní příběh sama o sobě. V České televizi pracuje od roku 1997 a věnoval se především zahraničnímu zpravodajství z krizových oblastí – pokrýval války v Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Sýrii nebo na Ukrajině. Pamatuju si, jak byl unesen na cestě z iráckého Bagdádu, únos trval šest dní – spolu s ním byl zajat zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka a kameraman Petr Klíma. Člověk, který prošel takovými věcmi a zůstal ve zpravodajství, přináší do práce něco, co nejde naučit a má můj obdiv.

David Borek – Toho mám velmi rád pro jeho blízkovýchodní erudici. Má hluboký vhled do tamního regionu, což vůbec není jednoduché. Působí jako stálý zahraniční zpravodaj, takže to není člověk, který si sem tam vyjede do světa, ale je tam v podstatě trvale. Borek je zpravodaj, který region chápe a dýchá s ním. A to se v době, kdy Blízký východ hoří, cení víc než cokoli jiného. Není bez kontroverzí, jeho styl reportování z Gazy byl terčem kritiky i ze strany kolegů. Ale právě to, že vyvolává debatu, ukazuje, že dělá práci, která má váhu.

Daniel Takáč patří k těm, kdo se v ČT stali součástí jakési televizní krajiny – přirozenou, neobtěžující přítomností. Mám ho rád zejména proto, že zůstává vždy klidný a přitom nepustí hosta pryč z tématu. Nenechává se vyprovokovat a vtahovat tam, kde ho chce mít host.

Petr Vašek je pak ukázkou novináře, který svůj obor zvládl opravdu do hloubky. Studoval televizní žurnalistiku, práci v ČT ale třikrát odmítl a raději psal do Hospodářských novin – s televizí se dohodl až napočtvrté. Nejen na víkend připravuje reportáže o státním rozpočtu, ve kterém se vyzná i lépe než někteří politici. Je to typ novináře, jehož práce je z větší části neviditelná – reportáže bez velkého humbuku, o věcech, které jsou důležité, i když nejsou fotogenické.

Daniel Stach – Jako hvězda se se mi jevil od prvního okamžiku, kdy jsem ho poprvé uviděl. Je to obrovský profesionál a především upoutává svým velikým rozhledem a schopností intelektem pronikat hluboko do nejrůznějších témat. Jeho pořady jsou vždy nabité informacemi a vždy je pro svoje hosty naprosto rovnocenným partnerem. Ať už je to skutečně intelektem, nebo bravurní přípravou, je to zkrátka velmi dobré.

Co za tím vším stojí

Sledovat tyto lidi roky a uvědomit si jejich životní příběhy, to mi připomíná, že za zpravodajstvím nestojí jen redakce, ale konkrétní osudy. Lidé, kteří byli uneseni, kteří přežili teroristické útoky, kteří léta žijí v cizích zemích, aby přinášeli kontextuální zpravodajství domů.

Česká televize je veřejnoprávní instituce, a to slovo „veřejnoprávní“ zní suše. Ale za ním se skrývá konkrétní závazek: přinášet zpravodajství bez ohlížení na inzerenty, vlastníky a politické tlaky – nebo alespoň o to usilovat. Že se to ne vždy daří, a že tlaky existují, ukazuje ostatně i Moravcův odchod. Ale ideály mají podle mě svoji hodnotu a stojí za to se za ně poprat. V mediálním prostředí, kde stále větší část vlastnictví soustřeďují lidé s politickými ambicemi, je schopnost bojovat za ideály vzácností.

Český rozhlas – zvuk, který mě provází

Rádio je intimnější médium než televize. Nevyžaduje pozornost, nevyžaduje zrak, nevyžaduje ani to, abych si sedl. Stačí být – a ono plyne. Český rozhlas mě provází od dětství jako vzdělávací médium, jako zábavný přítel, jako zvuk v pozadí, jako hlas ve vedlejší místnosti, jako průvodce při práci nebo odpočinku.

Nedělní rituál, který se nedá nahradit

Existují věci, které si pamatujeme ne proto, že byly mimořádné, ale proto, že byly pravidelné. Nedělní rozhlasové pohádky patří do té druhé kategorie. Přicházely spolehlivě, v určenou dobu, s určitým hlasem – a právě ta spolehlivost z nich dělala rituál. Podobně sobotní rozhlasové hry. Rozhlas měl vždy zvláštní talent dát věcem zvukovou podobu, která v televizi nefunguje. Pamatuju si ten hřejivý pocit, kdy se člověk nechá vtáhnout do děje, soustředěně poslouchá a … Bylo mi při tom vždycky příjemně.

Reportáže, které šly do hloubky

Mezi pořady, které ve mně zanechaly trvalou stopu, patří například Reportérům vstup povolen – typ publicistiky, která je osobní, protože všechny díly dělala Světlana Lavičková a Tomáš Černý. Měl jsem rád jejich hlasy i způsob popisování věcí. Představte si, že jdete navštívit třeba Pražské letiště a slovy musíte popsat, co tam kdo dělá, jak to tam vypadá, co se děje při odbavení zavazadel. To je přece výzva. A jim se to skvěle dařilo. Nic takového jsem nikdy na komerčním médiu neslyšel. Veřejnoprávní rozhlas mohl tyto pořady dělat i proto, že není pod tlakem okamžité sledovanosti.

A pak jsou tu Toulky českou minulostí – pořad, který si zaslouží kapitolu sám o sobě.

Fenomén jménem Toulky

Toulky českou minulostí vysílá rozhlas nepřetržitě od roku 1994 a je to jeden z těch projektů, jejichž dosah dalece přesahuje žánrové zařazení. Nejde jen o historický pořad. Jde o způsob, jak přiblížit dějiny lidem, kteří by jinak po historické knize nesáhli. Pořad provádí posluchače zábavně i poučně národními dějinami, zachycuje podstatné události i osobnosti, suché letopočty a seznamy jmen prokrví v živou tkáň a hlasy a hudbou jim dodá tvar. Mám ten pořad velmi rád a stad tisíckrát jsem s ním usínal.

Rozhlasový kolektiv Toulek tvoří autor Josef Veselý, režisér Jaromír Ostrý a interpreti Igor Bareš, František Derfler, Věra Zástěrová a další. Každý díl má asi 25 minut. Čtvrt hodiny týdně – a přitom si dokážete přejít českou historii od pravěku po rok 1918 v tisících dílech, bez pocitu, že se učíte. To je mimořádný výkon popularizace, který rozhlas umí, protože si ho může dovolit. A nevěřte tomu, že by nějaký algoritmus AI dokázal takový pořad vygenerovat. Ne, nedokáže to, protože je taklidský, tak vřelý a to AI neumí.

Jak to vidí – komentář bez křiku

Jiný druh hodnoty přináší pořad Jak to vidí. Autorkou a moderátorkou pořadu je Zita Senková, pořad přináší aktuální názory a komentáře nezávislých osobností na dění kolem nás a od roku 2015 se vysílá i speciální nedělní vydání zaměřené na etická a duchovní témata. Je to formát, který na první pohled vypadá nenápadně – krátký rozhovor, jeden host, jedno téma. Ale právě tato střídmost je jeho silou. Komentátor dostane prostor říct, co si myslí, bez moderátorské dramatizace, bez tleskajícího publika, bez záměrně vyhrocených konfrontací. Myšlenka bez obalů. V době, kdy mediální prostor stále více funguje na principu křiku a výkřiku, je to vzácnost.

Co to všechno znamená

Rozhlas je médium, které se naučilo být nenápadné. Nevyžaduje rituál sledování, nevyžaduje obrazovku, nevyžaduje ani plnou pozornost. Přichází do kuchyně, do auta, na zahradu – a přináší s sebou kus světa: historii, komentář, hudbu, příběh. Právě tato každodennost a schopnost být kulisou i obsahem zároveň je to, co jiné médium neumí napodobit.

Poslouchat rozhlas od dětství neznamená jen mít ho rád. Znamená to vyrůstat s určitým způsobem přemýšlení o světě – s tím, že věci mají kontext, že historii stojí za to znát, že komentář nemusí být bitva. To jsou věci, které se nevyučují ve škole. Přicházejí z reproduktoru, nenápadně, v určenou dobu, týden co týden.

Nahradí Český rozhlas komerční rádia?

Pro mě nikdy. Komerční rádia jsou pro mě moc ukřičená, moc se vtírají, moc se mě snaží zaujmout, něco mi nabídnout, něco vnutit. A to já nemám rád. Český rozhlas je průvodce, kulisa, možná mentor. Komerční rádia jsou zábava. Ano, také si je někdy pustím, ale nejsou moje první volba Tou je stále Český rozhlas.

Poslechovost Českého rozhlasu

The post Čím je pro mě ČT a ČRo a co by znamenalo zestátnění appeared first on Přemek Kubák.

Abychom správně pochopili historický kontext, musíme se podívat nejprve do období mezi první a druhou světovou válkou. Po první světové válce měly poražené státy platit vítězům náhrady škod, ale v praxi se z toho stal hlavně problém německých reparací. A ten problém pak silně přispěl k politické radikalizaci Německa, oslabení Výmarské republiky a nestabilitě celé meziválečné Evropy.

Proč měly být reparace placeny?

Vítězové, hlavně Francie, se báli, že když Německo rychle hospodářsky zesílí, stane se znovu hrozbou.

Kdo měl platit?

Německo – Versailleská smlouva přesnou konečnou částku hned neurčila. V roce 1921 Reparační komise stanovila německou povinnost na 132 miliard zlatých marek. To byla obrovská suma, navíc politicky toxická. Jen pro představu se odhaduje, že tato částka odpovídá 146 000 000 000 000 Kč. Tedy zhruba 21 českých ročních státních rozpočtů. Ale pozor na důležitou věc: tohle je přepočet přes dnešní cenu zlata, ne přes kupní sílu, HDP nebo tehdejší ekonomickou zátěž. Historicky bylo těch 132 miliard zlatých marek obrovské břemeno hlavně proto, že tehdejší německá ekonomika byla po válce rozvrácená, zatížená dluhy, politickou krizí a ztrátou důvěry. Přepočet přes zlato je názorný, ale neříká úplně přesně, „jak moc to bolelo“ tehdejší hospodářství. Německo tvrdilo, že to není schopné zaplatit.

Rakousko – po rozpadu Rakouska-Uherska mělo také závazky, ale nový stát byl ekonomicky slabý.

Maďarsko – podobně jako Rakousko, po Trianonské smlouvě přišlo o velká území a mělo omezenou schopnost platit.

Bulharsko – jako poražený spojenec Německa také mělo reparační povinnosti.

Osmanská říše / Turecko – původní Sèvreská smlouva počítala s tvrdými podmínkami, ale po turecké válce za nezávislost ji nahradila Lausannská smlouva z roku 1923.

V praxi ale platí: reparační otázka byla hlavně německý problém. Rakousko, Maďarsko a další poražené státy byly tak rozbité, že z nich vítězové nemohli dostat mnoho. Nešlo jen o peníze. Reparace mohly mít podobu peněz, uhlí, lodí, průmyslového zboží, surovin a jiných dodávek. Německo mělo platit vítězným spojencům, hlavně Francii, Belgii, Británii a dalším státům. Mezi státy oprávněné k reparacím patřilo i Československo.

Německo v problémech

Když Německo neplnilo platby a dodávky, Francie a Belgie v roce 1923 obsadily Porúří, tedy klíčovou německou průmyslovou oblast. Německo odpovědělo pasivním odporem, stát platil dělníkům, aby nepracovali, a to přispělo k hyperinflaci. To je důležité: reparace samy o sobě nebyly jedinou příčinou německé krize, ale v kombinaci s politickou slabostí, dluhem, tiskem peněz a ztrátou důvěry vytvořily výbušnou směs.

Dawesův plán a americké peníze

V roce 1924 přišel Dawesův plán. Ten snížil roční splátky, zavedl pružnější systém podle německé ekonomické výkonnosti, pomohl stabilizovat měnu a umožnil zahraniční půjčky Německu. Francie a Belgie také měly opustit Porúří.

Vznikl tím ale dost zvláštní koloběh:

Americké banky půjčovaly Německu, Německo z těch peněz platilo reparace Francii a Británii a
Francie a Británie z toho splácely své válečné dluhy Spojeným státům – podivuhodné, že? Takže Evropa byla ve 20. letech částečně stabilizovaná americkým úvěrem. Když pak přišla světová hospodářská krize, celý systém se začal hroutit – nečekané, že?

Youngův plán a konec systému

V roce 1929 přišel Youngův plán, který měl reparace znovu upravit. Stanovil německou povinnost na 121 miliard zlatých marek, splatných po velmi dlouhou dobu. Jenže prakticky hned potom přišla velká hospodářská krize. Německá schopnost platit se zhroutila a Německo se tím ocitlo v obrovských ekonomických problémech, kterými zvyšovalo problémy svých sousedů. No a jak víme, tak lidé mají sklony věřit v krizi vůdcům, kteří je z ní vyvedou. A vůdce se opravdu našel.

V roce 1932 se na konferenci v Lausanne navrhlo reparace výrazně snížit na symbolickou částku, ale dohoda nebyla plně ratifikována. Po nástupu Hitlera v roce 1933 Německo své versailleské závazky v podstatě odmítlo.

Jaký měly reparace vliv na Evropu

Měly několik velkých dopadů.

1. Ponížily Německo.
Němci nevnímali Versailles jako normální mírovou smlouvu, ale jako diktát. Reparace se staly symbolem národního ponížení.

2. Oslabily Výmarskou republiku.
Demokratická vláda v Německu byla spojována s přijetím Versailleské smlouvy. Radikálové mohli říkat: „Demokraté nás zaprodali.“ To byla pro demokracii strašná zátěž.

3. Pomohly extremistům.
Nacisté a další radikální nacionalisté mohli reparace používat jako důkaz, že Německo je obětí a že je potřeba „zrušit Versailles“. Revize Versailleské smlouvy byla jedním z motivů, který pomohl nacistům získat širší podporu.

4. Zhoršily vztahy mezi Francií a Německem.
Francie chtěla bezpečnost a oslabení Německa. Německo chtělo revizi a návrat síly. Místo smíření vznikl dlouhodobý konflikt.

5. Propojily Evropu s americkými půjčkami.
Ve 20. letech fungoval systém jen díky americkému kapitálu. Když po roce 1929 peníze vyschly, přišel hospodářský a politický otřes.

Byly reparace hlavní příčinou druhé světové války?

Samy o sobě ne. To by bylo moc jednoduché. Ale byly jedním z důležitých faktorů, které otrávily meziválečnou Evropu. Nezpůsobily automaticky vzestup Hitlera, ale vytvořily prostředí, ve kterém mohl lépe prodávat příběh o ponížení, zradě, nespravedlnosti a nutnosti obnovit německou velikost.

Takže fér shrnutí je:

Reparace měly být náhradou škod po válce, ale politicky se z nich stal nástroj ponížení poražených. Ekonomicky byly postupně zmírňovány, ale symbolicky napáchaly obrovskou škodu. A právě symbolická a politická síla reparací byla pro vývoj Evropy možná důležitější než samotné peníze.

Kdy byly doplaceny poslední reparace za první světovou válku?

Formálně až 3. října 2010. Teprve tehdy Německo zaplatilo poslední splátku dluhů spojených s reparacemi po první světové válce – částka byla zhruba 70 milionů eur. Datum nebylo náhodné: šlo o 20. výročí znovusjednocení Německa.

Je ale dobré rozlišit dvě věci:

Přímé reparace Německo fakticky přestalo platit už ve 30. letech. Po hospodářské krizi byla otázka reparací v roce 1932 na konferenci v Lausanne prakticky odložena / zredukována a po nástupu Hitlera v roce 1933 Německo platby odmítlo.

Poslední platba v roce 2010 nebyla klasická „složenka za Versailles“, ale doplacení dluhů a úroků z půjček a dluhopisů, které vznikly kvůli reparačnímu systému – hlavně kolem Dawesova a Youngova plánu. Tyto dluhy byly po druhé světové válce upraveny Londýnskou dohodou o německých dluzích z roku 1953. Část úroků byla odložena do doby, než se Německo znovu sjednotí. Po sjednocení v roce 1990 se tedy doplácela ještě tahle poslední část.

Zaplatilo Německo vše, co mělo?

Německo nedoplatilo původních 132 miliard zlatých marek. Zaplatilo jen část, zbytek byl politicky a finančně přeuspořádán. Poslední související dluh byl doplacen až v roce 2010. Politicky a prakticky byly reparace za první světovou válku mrtvé už ve 30. letech. Finančně byly poslední související závazky doplaceny až 3. října 2010. Podle často uváděných historických odhadů Německo do začátku 30. let reálně zaplatilo zhruba 19 až 20,5 miliardy zlatých marek v hotovosti, naturáliích a dalších započtených hodnotách. To je jen zlomek původních 132 miliard.

Stanoveno: 132 miliard zlatých marek.
Skutečně zaplaceno do 30. let: přibližně 19 až 20,5 miliardy zlatých marek.
Formálně poslední související splátka: 3. října 2010, asi 70 milionů eur.
Zaplaceno všech 132 miliard? Ne.

Období po druhé světové válce

Po kapitulaci Německa se odehrávalo mnoho věcí, takže nebudu popisovat vojenské ani sociální operace a jevy a soustředím se čistě na reparace a ekonomiku.

Ano, Německo po druhé světové válce platilo reparace a kompenzace, ale nebylo to tak jednoduché jako po první světové válce. Nebyla stanovena jedna obrovská částka typu „Německo zaplatí tolik a tolik všem“. Šlo o několik různých forem. Navíc Německo neplatilo jen jednou jednoduchou cestou. Platilo formou zabaveného majetku, demontovaných továren, odvozu zařízení, průmyslových dodávek, zvláštních fondů, kompenzací Izraeli, plateb židovským obětem, odškodnění nuceně nasazených a dalších programů.

K úplnému vyrovnání nikdy nedošlo

Řada zemí a obětí nikdy nedostala náhradu odpovídající skutečným škodám. Proto se otázka reparací dodnes vrací, hlavně v Polsku a Řecku. Německo dnes tvrdí, že věc je právně uzavřená, zatímco například Polsko to opakovaně zpochybňuje. Po Postupimské konferenci v roce 1945 bylo rozhodnuto, že reparace se budou brát hlavně z jednotlivých okupačních zón. Sovětský svaz měl čerpat reparace hlavně ze své zóny a ze zabavených německých aktiv. USA, Británie a další státy měly čerpat ze západních zón a z německých zahraničních aktiv. Sovětský svaz se zároveň zavázal uspokojit polské nároky ze svého reparačního podílu.

To v praxi znamenalo například:

zabírání německého majetku v zahraničí, demontáž továren, odvoz strojů, lodí, surovin a průmyslového zařízení, využívání německé práce a výroby. Velkou část reparací Sověti odčerpali z východního Německa, tedy pozdější NDR. I proto byla startovní pozice východního Německa po válce horší než západního.

Reparace mezi spojenci

V roce 1946 vznikla dohoda o rozdělení německých reparací mezi spojenecké státy. Počítala s rozdělováním německého majetku, průmyslového zařízení, lodí, zahraničních aktiv a podobně. Dohoda také říkala, že podíly jednotlivých států se mají považovat za krytí jejich válečných nároků proti bývalé německé vládě, pokud nebyly řešeny jinak. Československo tedy také patřilo mezi státy, které měly na německých reparacích podíl. Nebyly to ale reparace ve stylu pravidelných plateb na účet, spíš šlo o podíl na majetku, zařízení a dalších hodnotách.

Západní Německo platilo obětem nacismu

Tohle je velmi důležité. Spolková republika Německo po válce zavedla rozsáhlý systém odškodnění obětí nacistické perzekuce – německy Wiedergutmachung, tedy zhruba „náprava“ nebo „odčinění“. Německé ministerstvo financí uvádí, že už krátce po válce bylo jasné, že lidem poškozeným nacistickou nespravedlností musí být poskytnuta kompenzace. Patřili sem hlavně lidé pronásledovaní z rasových, náboženských, politických nebo ideologických důvodů.

Platby Izraeli a židovským obětem

V roce 1952 uzavřelo Západní Německo dohodu s Izraelem a organizací Claims Conference. Podle dokumentu OSN šlo o celkovou sumu 3,45 miliardy německých marek. Vedle toho Německo dlouhodobě platilo individuální kompenzace obětem holokaustu. Německé ministerstvo zahraničí uvádí, že od roku 1952 německá vláda vyplatila prostřednictvím Claims Conference více než 60 miliard dolarů jednotlivcům za utrpení a ztráty způsobené nacistickým pronásledováním.

Odškodnění nuceně nasazených

Podle německého ministerstva zahraničí bylo do roku 2007 vyplaceno více než 4,362 miliardy eur pro více než 1,7 milionu lidí v téměř 100 zemích. Až velmi pozdě, v roce 2000, vznikl velký fond pro bývalé otrocké a nucené pracovníky. Německá vláda a německý průmysl se dohodly na fondu ve výši 10 miliard marek.

Byly doplaceny všechny reparace?

Celková suma všech škod způsobených nacistickým Německem nebyla nikdy uzavřena jednou univerzální částkou. To je zásadní rozdíl proti první světové válce.

Jedna celková stanovená suma: nebyla.
Reparace státům: probíhaly hlavně formou zabavení majetku, demontáží, průmyslového zařízení, lodí, aktiv a naturálních plnění.
Odškodnění obětí nacismu: desítky miliard eur, u židovských obětí a přeživších více než 80 miliard eur do konce roku 2021.
Odškodnění nuceně nasazených: přes 4,7 miliardy eur asi 1,7 milionu lidí.
Je vše definitivně zaplaceno? Právně podle Německa ano u státních reparačních nároků, fakticky a morálně je to sporné a některé země to dodnes odmítají uznat.

Další reparace za druhou světovou válku ano / ne?

Ano i ne. Kdybych to měl říct na rovinu: plošné státní reparace od dnešního Německa bych po více než 80 letech už nedoporučil. Ale pokračující cílené odškodňování konkrétních obětí, navracení majetku, financování paměti, péče o přeživší a konkrétní kompenzační fondy bych doporučil jednoznačně.

Proč už ne klasické reparace

Kdyby se reparace řešily hned po válce, měly naprosto jasnou logiku. Německo rozpoutalo vyhlazovací a dobyvačnou válku, zničilo velkou část Evropy a způsobilo nepředstavitelné lidské i materiální škody. Jenže dnes jsme v jiné situaci. Většina viníků i přímých poškozených už nežije. Dnešní Německo je demokratický stát, který se k vině nacismu dlouhodobě hlásí, učí o ní, připomíná ji a v různých formách odškodnění skutečně platilo a stále platí. Například Západní Německo uzavřelo v roce 1952 lucemburské dohody s Izraelem a Claims Conference, které vedly k odškodňování židovských obětí nacismu; později vznikl i fond pro bývalé nuceně nasazené, založený v roce 2000 německou vládou a průmyslem ve výši 10 miliard marek.

Takže představa, že Německo „nikdy nic nezaplatilo“, není pravdivá. Platilo. Ale stejně tak je pravda, že mnohé škody, zvlášť ve střední a východní Evropě, nebyly nikdy spravedlivě nahrazeny.

Proč bych byl opatrný

Byl bych velmi opatrný už po zkušenostech s reparacemi po první světové válce. Navíc u plošných reparací by dnes vzniklo několik problémů.

Zaprvé: komu přesně platit? Státu? Rodinám? Obcím? Potomkům obětí? Všem zemím podle škod? Jen Polsku a Řecku, nebo i Česku, Ukrajině, Bělorusku, Nizozemsku, Francii, Jugoslávii, Rusku, Americe a dalším? Jak vlastně určit velikost reparací s takovým odstupem?

Zadruhé: kde by se to zastavilo? Pokud by se otevřely německé reparace, logicky by se mohly znovu otevřít i sovětské zločiny, vyvlastnění, deportace, poválečné etnické čistky, koloniální zločiny a další historické křivdy. Některé z nich by otevřít šlo právem, ale politicky by z Evropy mohla být nekonečná účtárna historického bezpráví.

Zatřetí: hrozilo by to jako munice pro nacionalisty. V Polsku to vidíme opakovaně. Polsko v roce 2022 požadovalo po Německu asi 1,3 bilionu eur, Německo ale dlouhodobě tvrdí, že otázka reparací je právně uzavřená; Polsko naopak namítá, že poválečné vzdání se nároků proběhlo pod sovětským tlakem.

Podobně Řecko opakovaně otevírá otázku německých reparací a nucené půjčky z doby okupace, zatímco Německo říká, že věc je právně i politicky uzavřená.

Co bych doporučil místo toho

Doporučil bych neříkat tomu dnes „velké reparace“, ale cílená historická náprava.

To může znamenat:

• Další peníze pro poslední žijící oběti nacismu, včetně péče doma, zdravotní pomoci a důstojného dožití. To už se děje – Německo například pro rok 2026 souhlasilo s více než miliardou dolarů na domácí péči o přeživší holokaustu.
• Fondy pro konkrétní místa zničená nacisty, třeba vypálené obce, masakry, nucené práce, vyhlazovací politiku.
• Financování archivů, muzeí, výuky a výzkumu, aby se historie nestala jen prázdným rituálem.
• Navracení uloupeného majetku a umění, kde je možné dohledat původ.
• Společné česko-německé, polsko-německé, řecko-německé projekty, které nebudou ponižovat dnešní Němce, ale jasně uznají konkrétní utrpení konkrétních lidí a míst.

Závěrem

Kdyby to bylo krátce po válce, byl bych pro přiměřené a nelikvidační, dobře zacílené reparace. Dnes bych nebyl pro nové plošné státní reparace ve stylu „Německo zaplať biliony“. Ale byl bych pro to, aby Německo dál neslo mimořádnou historickou odpovědnost. Ne jako dědičnou vinu dnešních Němců, ale jako odpovědnost státu, který je právním a historickým pokračovatelem země, jež způsobila katastrofu.

Takže moje pozice je: Ne trest pro dnešní Němce. Ano důstojná, konkrétní a pokračující náprava tam, kde ještě dává lidský a historický smysl.

The post Reparace za druhou světovou válku appeared first on Přemek Kubák.

The post Nechoď Vašku s pány na led appeared first on Přemek Kubák.

The post Po jejich ovoci je poznáte appeared first on Přemek Kubák.

The post Silnějšího nezbiješ, ale zkusit to musíš appeared first on Přemek Kubák.

The post Vláček s blbostí zpravidla nemívá jen jeden vagón appeared first on Přemek Kubák.

The post Když stroj dělá lidskou práci, člověk tím o něco přichází appeared first on Přemek Kubák.

The post Je příliš snadné ignorovat utrpení těch, které neznáte appeared first on Přemek Kubák.

• Nenabíjej nad 90% (lze většinou nastavit).
• Nenechávej zařízení neustále připojené na nabíječce. Jedinou výjimku tvoří zařízení, která umějí vypnout nabíjení po dosažení nastavené hodnoty (například 90%). Poznáte to například tak, že po dosažení nastavené hodnoty zmizí i při zapojení na nabíječku ikonka nabíjení, nebo že zhasne dioda indikující nabíjení.
• Nevybíjej zařízení pod 10% (lze většinou nastavit). Pokud to nejde nastavit, hlídej to ručně.
• Nenechávej zařízení dlouho nenabité.
• Vyhni se krátkodobému nabíjení. Pomůckou může být, když si nastavíte, že se nespustí nabíjení, pokud není vybita například pod 50%.
• Myslete na to, že každá baterie snese pouze určitý počet nabíjecích cyklů. Nevybíjej proto zařízení zbytečnými činnostmi a aplikacemi. Mnoho aplikací běžících na pozadí = rychlé vybíjení a následně nutnost častěji nabíjet.
• Nenechávej zařízení na slunci nebo v přílišném teple, ale ani v mrazu. Obzvláště při nabíjení nemají baterie rády extrémy.
• Používej kvalitní nabíječky a kabely. Nekvalitní příslušenství nemusí dobře řídit nabíjení.
• Nepoužívej rychlonabíječky (cca nad 50 Wattů). Moderní baterie sice vydrží hodně, ale přece jen je rychlé nabíjení více opotřebovává.
• Pozor na bezdrátové nabíjení. Samo o sobě není problematické, ale často se při něm zařízení více zahřívá a to baterii škodí.

Kdy zpozornět

• Baterie se nafukuje a notebook či mobil se deformuje (např. se zvedá touchpad) – Při tomto stavu se nepokoušej baterii nabít. Může dojít k jejímu vznícení, nebo výbuchu.
• Zařízení se abnormálně zahřívá
• Notebook se nechce vypnout po zavření víka nebo při jiném automatickém napájecím přednastavení. Opotřebované baterie se totiž často chovají tak nestandardně, že s nimi automatické režimy nedokážou pracovat správně.
• Je cítit chemický zápach

V takových případech je nutné neprodleně vyhledat servis a provést výměnu baterie.

The post Jak se starat o baterii v mobilu a notebooku appeared first on Přemek Kubák.