Česká televize a Český rozhlas jsou veřejnoprávní média zřízená zákonem, která fungují jako nezávislé instituce financované primárně z koncesionářských poplatků. Nejsou státní – nepodléhají vládě ani žádnému ministerstvu – ani nejsou soukromé. Jejich posláním je sloužit veřejnosti, tedy poskytovat nezávislé zpravodajství, vzdělávací a kulturní obsah, podporovat českou tvorbu a zajišťovat informovanost všech skupin obyvatelstva včetně menšin a hendikepovaných.

Rozsah veřejnoprávních médií

ČT provozuje několik televizních kanálů, ČRo síť rozhlasových stanic po celé republice. Obě instituce mají ze zákona povinnost být politicky nestranné a jsou řízeny radami, jejichž členy volí Poslanecká sněmovna – což je zároveň jejich hlavní slabina, protože tento mechanismus otevírá prostor pro politické tlaky. V evropském kontextu patří k modelu veřejnoprávního vysílání, který má v demokratických zemích dlouhou tradici jako protiváha čistě komerčním médiím.

Informační a zpravodajské funkce

• nezávislé zpravodajství bez tlaku inzerentů nebo vlastníků
• pokrývání událostí, které nejsou komerčně zajímavé (lokální politika, menší krize, neziskový sektor)
• investigativní žurnalistika s delším časovým horizontem a bez nutnosti okamžité návratnosti
• zpravodajství ze zahraničí s vlastními zahraničními zpravodaji
• přímé přenosy z parlamentu, zastupitelstev a soudů
• monitoring a archivace veřejného života (kdo co řekl, kdy a kde)

Kulturní, umělecké funkce a sportovní akce

• výroba české filmové a televizní tvorby, která nemá komerční potenciál
• podpora a dokumentace regionálního folklóru, lidové kultury a tradičních řemesel
• přímé přenosy z divadel, koncertních sálů a kulturních akcí
• vlastní symfonické orchestry ČRo (Symfonický orchestr ČRo, Symfonický orchestr FOK jako partner) – financování náročné hudby, která by jinak neměla kde hrát
• jazzové, komorní a vážné hudební pořady bez komerčního zájmu
• podpora české literatury formou audiodramat, četby a literárních pořadů
• vysílání mezinárodních sportovních přenosů
• vysílání regionálních sportovních přenosů
• vysílání přenosů méně populárních sportů

Vzdělávací funkce

• pořady pro děti bez reklamy a bez tlaku na konzumní chování
• vzdělávací cykly pro dospělé (věda, příroda, historie)
• výuková podpora pro školy, doplňkové materiály
• popularizace vědy způsobem, který komerční média nedělají
• jazykové kurzy a pořady pro menšiny (včetně slovenské menšiny atd.)

Funkce pro ohrožené a okrajové skupiny

• pořady pro seniory (pomalé tempo, srozumitelný jazyk, relevantní témata)
• obsah pro neslyšící – titulkování, znaková řeč ve zpravodajství
• audiodeskripce pro nevidomé
• pořady pro zdravotně hendikepované
• obsah pro národnostní menšiny (romský, německý, polský jazyk v příhraničních oblastech)

Funkce záchranné sítě a krizové komunikace:

• nouzové vysílání při katastrofách, povodních, výpadcích elektřiny
• jediný celoplošný informační kanál nezávislý na internetu a komerčních platformách
• koordinace s IZS při mimořádných událostech
• varování obyvatelstva, které soukromá média nemusí zajišťovat

Archivní a paměťová funkce:

• Česká televize i Český rozhlas mají bohaté a dobře vedené archivy pořadů
• uchovávání desetiletí záběrů, nahrávek a dokumentů jako národní paměti
• digitalizace starých archivů, které by jinak zanikly
  zpřístupňování historických záznamů veřejnosti (iVysílání, archivy ČRo)
• dokumentace proměn jazyka, společnosti a kultury v čase

Funkce pro demokratický systém:

• platformy pro volební debaty všech relevantních stran (i těch menších)
• rovný přístup k politickému prostoru bez závislosti na PR budgetech stran
• kritická reflexe moci bez ohlížení na inzerenty
• protiváha vůči mediálním skupinám vlastněným oligarchy

Regionální funkce:

• regionální zpravodajství z míst, kam komerční média nejezdí
• pokrývání místních kauz a komunální politiky
• zachycení regionálního kulturního života
• zázemí pro regionální tvůrce a novináře

Méně viditelné, ale důležité funkce:

• existence veřejnoprávních médií jako referenční bod pro standardy žurnalistiky v zemi
• tlaková funkce – samotná přítomnost ČT/ČRo nutí komerční média držet určitou úroveň
• školení a výchova novinářů, kteří pak přecházejí i do soukromých médií
• zakázky pro nezávislé producenty, dokumentaristy a tvůrce – nepřímá podpora celého sektoru
• podpora české hudební produkce povinným podílem české tvorby ve vysílání

Co by znamenalo zestátnění Veřejnoprávních médií?

Změna řízení

• Obě média by přešla pod přímou správu státu – pravděpodobně pod ministerstvo kultury nebo přímo pod vládu
• ředitele by nejspíš jmenoval ministr nebo vláda, nikoliv nezávislá rada
• rozpočet by schvaloval parlament jako součást státního rozpočtu

Závislost na politickém cyklu

• každá nová vláda by mohla měnit vedení, priority a obsah vysílání
• zpravodajství by bylo vystaveno přímému tlaku vládnoucí koalice
• kritika vlády by se stala existenčně riskantnější pro zaměstnance

Financování

• koncesionářské poplatky by pravděpodobně nahradil přímý státní příspěvek ze státního rozpočtu
• výše financování by závisela na politické vůli aktuální vlády
• možnost „trestání“ neposlušné redakce škrty v rozpočtu

Historické a souvislosti a srovnání se světem

• Tento model fungoval za komunismu – Československá televize i Český rozhlas byl přímo stranickým a státním nástrojem propagandy
• V současnosti takto fungují média v Maďarsku po Orbánových reformách nebo v Rusku – formálně „veřejná“, fakticky vládní
• Naopak BBC, ARD nebo ORF jsou záměrně konstruovány tak, aby státní zestátnění nebylo možné bez zásadní legislativní změny

Méně zřejmé, pravděpodobné důsledky

• Autocenzura by nastoupila rychleji než přímé příkazy – novináři a redaktoři by si sami odhadovali, co je „bezpečné“
• Odchod kvalitních lidí – část zkušených novinářů by odešla do soukromých médií nebo do zahraničí
• Ztráta důvěry veřejnosti – sledovanost zpravodajství by klesla, protože lidé by přestali věřit jeho nezávislosti
• Tlak na ostatní média – zestátněná ČT by mohla být využívána k nepřímému ovlivňování mediálního prostředí jako celku
• Mezinárodní signál – pro EU, investory i zahraniční partnery by to byl jasný signál o směřování české demokracie

Česká televize – moje okno do světa

Českou televizi sleduji od dětství. Tehdy to bylo jiné médium, jiná doba, ale základní pocit zůstal stejný.

Zpravodajství

Nejraději sleduji zpravodajství. Ne proto, že bych byl zpravodajský fanatik, ale protože dobré zpravodajství je vzácné. ČT ho v dobrých časech umí dodávat – věcně, bez zbytečného dramatu, s kontextem. Část pořadů sleduju i na internetu. Tam je dobře vidět, jak se ČT sama proměnila – z vysílače, který musíte chytit ve správný čas, na archiv dostupný kdykoli.

Moje oblíbené tváře

Televize jsou lidé. A některé tváře zpravodajství ČT jsem sledoval dost dlouho na to, abych si k nim vybudoval důvěru.

Václav Moravec byl po dvě desetiletí symbolem nedělního politického zápasení. Otázky Václava Moravce se postupně staly jedním z nejviditelnějších politických formátů v zemi – procházeli jimi premiéři, ministři, opoziční politici i zahraniční hosté, a většinou nešlo o klidnou debatu, ale o velmi ostré střety. Mám ho rád především proto, že je to přemýšlivý člověk, který se dobře umí držet tématu. Moravec byl moderátor, který hosty nenechal jen tak proplout.

Michal Kubal je pro mě příkladem novináře, jehož kariéra je životní příběh sama o sobě. V České televizi pracuje od roku 1997 a věnoval se především zahraničnímu zpravodajství z krizových oblastí – pokrýval války v Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Sýrii nebo na Ukrajině. Pamatuju si, jak byl unesen na cestě z iráckého Bagdádu, únos trval šest dní – spolu s ním byl zajat zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka a kameraman Petr Klíma. Člověk, který prošel takovými věcmi a zůstal ve zpravodajství, přináší do práce něco, co nejde naučit a má můj obdiv.

David Borek – Toho mám velmi rád pro jeho blízkovýchodní erudici. Má hluboký vhled do tamního regionu, což vůbec není jednoduché. Působí jako stálý zahraniční zpravodaj, takže to není člověk, který si sem tam vyjede do světa, ale je tam v podstatě trvale. Borek je zpravodaj, který region chápe a dýchá s ním. A to se v době, kdy Blízký východ hoří, cení víc než cokoli jiného. Není bez kontroverzí, jeho styl reportování z Gazy byl terčem kritiky i ze strany kolegů. Ale právě to, že vyvolává debatu, ukazuje, že dělá práci, která má váhu.

Daniel Takáč patří k těm, kdo se v ČT stali součástí jakési televizní krajiny – přirozenou, neobtěžující přítomností. Mám ho rád zejména proto, že zůstává vždy klidný a přitom nepustí hosta pryč z tématu. Nenechává se vyprovokovat a vtahovat tam, kde ho chce mít host.

Petr Vašek je pak ukázkou novináře, který svůj obor zvládl opravdu do hloubky. Studoval televizní žurnalistiku, práci v ČT ale třikrát odmítl a raději psal do Hospodářských novin – s televizí se dohodl až napočtvrté. Nejen na víkend připravuje reportáže o státním rozpočtu, ve kterém se vyzná i lépe než někteří politici. Je to typ novináře, jehož práce je z větší části neviditelná – reportáže bez velkého humbuku, o věcech, které jsou důležité, i když nejsou fotogenické.

Daniel Stach – Jako hvězda se se mi jevil od prvního okamžiku, kdy jsem ho poprvé uviděl. Je to obrovský profesionál a především upoutává svým velikým rozhledem a schopností intelektem pronikat hluboko do nejrůznějších témat. Jeho pořady jsou vždy nabité informacemi a vždy je pro svoje hosty naprosto rovnocenným partnerem. Ať už je to skutečně intelektem, nebo bravurní přípravou, je to zkrátka velmi dobré.

Co za tím vším stojí

Sledovat tyto lidi roky a uvědomit si jejich životní příběhy, to mi připomíná, že za zpravodajstvím nestojí jen redakce, ale konkrétní osudy. Lidé, kteří byli uneseni, kteří přežili teroristické útoky, kteří léta žijí v cizích zemích, aby přinášeli kontextuální zpravodajství domů.

Česká televize je veřejnoprávní instituce, a to slovo „veřejnoprávní“ zní suše. Ale za ním se skrývá konkrétní závazek: přinášet zpravodajství bez ohlížení na inzerenty, vlastníky a politické tlaky – nebo alespoň o to usilovat. Že se to ne vždy daří, a že tlaky existují, ukazuje ostatně i Moravcův odchod. Ale ideály mají podle mě svoji hodnotu a stojí za to se za ně poprat. V mediálním prostředí, kde stále větší část vlastnictví soustřeďují lidé s politickými ambicemi, je schopnost bojovat za ideály vzácností.

Český rozhlas – zvuk, který mě provází

Rádio je intimnější médium než televize. Nevyžaduje pozornost, nevyžaduje zrak, nevyžaduje ani to, abych si sedl. Stačí být – a ono plyne. Český rozhlas mě provází od dětství jako vzdělávací médium, jako zábavný přítel, jako zvuk v pozadí, jako hlas ve vedlejší místnosti, jako průvodce při práci nebo odpočinku.

Nedělní rituál, který se nedá nahradit

Existují věci, které si pamatujeme ne proto, že byly mimořádné, ale proto, že byly pravidelné. Nedělní rozhlasové pohádky patří do té druhé kategorie. Přicházely spolehlivě, v určenou dobu, s určitým hlasem – a právě ta spolehlivost z nich dělala rituál. Podobně sobotní rozhlasové hry. Rozhlas měl vždy zvláštní talent dát věcem zvukovou podobu, která v televizi nefunguje. Pamatuju si ten hřejivý pocit, kdy se člověk nechá vtáhnout do děje, soustředěně poslouchá a … Bylo mi při tom vždycky příjemně.

Reportáže, které šly do hloubky

Mezi pořady, které ve mně zanechaly trvalou stopu, patří například Reportérům vstup povolen – typ publicistiky, která je osobní, protože všechny díly dělala Světlana Lavičková a Tomáš Černý. Měl jsem rád jejich hlasy i způsob popisování věcí. Představte si, že jdete navštívit třeba Pražské letiště a slovy musíte popsat, co tam kdo dělá, jak to tam vypadá, co se děje při odbavení zavazadel. To je přece výzva. A jim se to skvěle dařilo. Nic takového jsem nikdy na komerčním médiu neslyšel. Veřejnoprávní rozhlas mohl tyto pořady dělat i proto, že není pod tlakem okamžité sledovanosti.

A pak jsou tu Toulky českou minulostí – pořad, který si zaslouží kapitolu sám o sobě.

Fenomén jménem Toulky

Toulky českou minulostí vysílá rozhlas nepřetržitě od roku 1994 a je to jeden z těch projektů, jejichž dosah dalece přesahuje žánrové zařazení. Nejde jen o historický pořad. Jde o způsob, jak přiblížit dějiny lidem, kteří by jinak po historické knize nesáhli. Pořad provádí posluchače zábavně i poučně národními dějinami, zachycuje podstatné události i osobnosti, suché letopočty a seznamy jmen prokrví v živou tkáň a hlasy a hudbou jim dodá tvar. Mám ten pořad velmi rád a stad tisíckrát jsem s ním usínal.

Rozhlasový kolektiv Toulek tvoří autor Josef Veselý, režisér Jaromír Ostrý a interpreti Igor Bareš, František Derfler, Věra Zástěrová a další. Každý díl má asi 25 minut. Čtvrt hodiny týdně – a přitom si dokážete přejít českou historii od pravěku po rok 1918 v tisících dílech, bez pocitu, že se učíte. To je mimořádný výkon popularizace, který rozhlas umí, protože si ho může dovolit. A nevěřte tomu, že by nějaký algoritmus AI dokázal takový pořad vygenerovat. Ne, nedokáže to, protože je taklidský, tak vřelý a to AI neumí.

Jak to vidí – komentář bez křiku

Jiný druh hodnoty přináší pořad Jak to vidí. Autorkou a moderátorkou pořadu je Zita Senková, pořad přináší aktuální názory a komentáře nezávislých osobností na dění kolem nás a od roku 2015 se vysílá i speciální nedělní vydání zaměřené na etická a duchovní témata. Je to formát, který na první pohled vypadá nenápadně – krátký rozhovor, jeden host, jedno téma. Ale právě tato střídmost je jeho silou. Komentátor dostane prostor říct, co si myslí, bez moderátorské dramatizace, bez tleskajícího publika, bez záměrně vyhrocených konfrontací. Myšlenka bez obalů. V době, kdy mediální prostor stále více funguje na principu křiku a výkřiku, je to vzácnost.

Co to všechno znamená

Rozhlas je médium, které se naučilo být nenápadné. Nevyžaduje rituál sledování, nevyžaduje obrazovku, nevyžaduje ani plnou pozornost. Přichází do kuchyně, do auta, na zahradu – a přináší s sebou kus světa: historii, komentář, hudbu, příběh. Právě tato každodennost a schopnost být kulisou i obsahem zároveň je to, co jiné médium neumí napodobit.

Poslouchat rozhlas od dětství neznamená jen mít ho rád. Znamená to vyrůstat s určitým způsobem přemýšlení o světě – s tím, že věci mají kontext, že historii stojí za to znát, že komentář nemusí být bitva. To jsou věci, které se nevyučují ve škole. Přicházejí z reproduktoru, nenápadně, v určenou dobu, týden co týden.

Nahradí Český rozhlas komerční rádia?

Pro mě nikdy. Komerční rádia jsou pro mě moc ukřičená, moc se vtírají, moc se mě snaží zaujmout, něco mi nabídnout, něco vnutit. A to já nemám rád. Český rozhlas je průvodce, kulisa, možná mentor. Komerční rádia jsou zábava. Ano, také si je někdy pustím, ale nejsou moje první volba Tou je stále Český rozhlas.

Poslechovost Českého rozhlasu

The post Čím je pro mě ČT a ČRo a co by znamenalo zestátnění appeared first on Přemek Kubák.

Abychom správně pochopili historický kontext, musíme se podívat nejprve do období mezi první a druhou světovou válkou. Po první světové válce měly poražené státy platit vítězům náhrady škod, ale v praxi se z toho stal hlavně problém německých reparací. A ten problém pak silně přispěl k politické radikalizaci Německa, oslabení Výmarské republiky a nestabilitě celé meziválečné Evropy.

Proč měly být reparace placeny?

Vítězové, hlavně Francie, se báli, že když Německo rychle hospodářsky zesílí, stane se znovu hrozbou.

Kdo měl platit?

Německo – Versailleská smlouva přesnou konečnou částku hned neurčila. V roce 1921 Reparační komise stanovila německou povinnost na 132 miliard zlatých marek. To byla obrovská suma, navíc politicky toxická. Jen pro představu se odhaduje, že tato částka odpovídá 146 000 000 000 000 Kč. Tedy zhruba 21 českých ročních státních rozpočtů. Ale pozor na důležitou věc: tohle je přepočet přes dnešní cenu zlata, ne přes kupní sílu, HDP nebo tehdejší ekonomickou zátěž. Historicky bylo těch 132 miliard zlatých marek obrovské břemeno hlavně proto, že tehdejší německá ekonomika byla po válce rozvrácená, zatížená dluhy, politickou krizí a ztrátou důvěry. Přepočet přes zlato je názorný, ale neříká úplně přesně, „jak moc to bolelo“ tehdejší hospodářství. Německo tvrdilo, že to není schopné zaplatit.

Rakousko – po rozpadu Rakouska-Uherska mělo také závazky, ale nový stát byl ekonomicky slabý.

Maďarsko – podobně jako Rakousko, po Trianonské smlouvě přišlo o velká území a mělo omezenou schopnost platit.

Bulharsko – jako poražený spojenec Německa také mělo reparační povinnosti.

Osmanská říše / Turecko – původní Sèvreská smlouva počítala s tvrdými podmínkami, ale po turecké válce za nezávislost ji nahradila Lausannská smlouva z roku 1923.

V praxi ale platí: reparační otázka byla hlavně německý problém. Rakousko, Maďarsko a další poražené státy byly tak rozbité, že z nich vítězové nemohli dostat mnoho. Nešlo jen o peníze. Reparace mohly mít podobu peněz, uhlí, lodí, průmyslového zboží, surovin a jiných dodávek. Německo mělo platit vítězným spojencům, hlavně Francii, Belgii, Británii a dalším státům. Mezi státy oprávněné k reparacím patřilo i Československo.

Německo v problémech

Když Německo neplnilo platby a dodávky, Francie a Belgie v roce 1923 obsadily Porúří, tedy klíčovou německou průmyslovou oblast. Německo odpovědělo pasivním odporem, stát platil dělníkům, aby nepracovali, a to přispělo k hyperinflaci. To je důležité: reparace samy o sobě nebyly jedinou příčinou německé krize, ale v kombinaci s politickou slabostí, dluhem, tiskem peněz a ztrátou důvěry vytvořily výbušnou směs.

Dawesův plán a americké peníze

V roce 1924 přišel Dawesův plán. Ten snížil roční splátky, zavedl pružnější systém podle německé ekonomické výkonnosti, pomohl stabilizovat měnu a umožnil zahraniční půjčky Německu. Francie a Belgie také měly opustit Porúří.

Vznikl tím ale dost zvláštní koloběh:

Americké banky půjčovaly Německu, Německo z těch peněz platilo reparace Francii a Británii a
Francie a Británie z toho splácely své válečné dluhy Spojeným státům – podivuhodné, že? Takže Evropa byla ve 20. letech částečně stabilizovaná americkým úvěrem. Když pak přišla světová hospodářská krize, celý systém se začal hroutit – nečekané, že?

Youngův plán a konec systému

V roce 1929 přišel Youngův plán, který měl reparace znovu upravit. Stanovil německou povinnost na 121 miliard zlatých marek, splatných po velmi dlouhou dobu. Jenže prakticky hned potom přišla velká hospodářská krize. Německá schopnost platit se zhroutila a Německo se tím ocitlo v obrovských ekonomických problémech, kterými zvyšovalo problémy svých sousedů. No a jak víme, tak lidé mají sklony věřit v krizi vůdcům, kteří je z ní vyvedou. A vůdce se opravdu našel.

V roce 1932 se na konferenci v Lausanne navrhlo reparace výrazně snížit na symbolickou částku, ale dohoda nebyla plně ratifikována. Po nástupu Hitlera v roce 1933 Německo své versailleské závazky v podstatě odmítlo.

Jaký měly reparace vliv na Evropu

Měly několik velkých dopadů.

1. Ponížily Německo.
Němci nevnímali Versailles jako normální mírovou smlouvu, ale jako diktát. Reparace se staly symbolem národního ponížení.

2. Oslabily Výmarskou republiku.
Demokratická vláda v Německu byla spojována s přijetím Versailleské smlouvy. Radikálové mohli říkat: „Demokraté nás zaprodali.“ To byla pro demokracii strašná zátěž.

3. Pomohly extremistům.
Nacisté a další radikální nacionalisté mohli reparace používat jako důkaz, že Německo je obětí a že je potřeba „zrušit Versailles“. Revize Versailleské smlouvy byla jedním z motivů, který pomohl nacistům získat širší podporu.

4. Zhoršily vztahy mezi Francií a Německem.
Francie chtěla bezpečnost a oslabení Německa. Německo chtělo revizi a návrat síly. Místo smíření vznikl dlouhodobý konflikt.

5. Propojily Evropu s americkými půjčkami.
Ve 20. letech fungoval systém jen díky americkému kapitálu. Když po roce 1929 peníze vyschly, přišel hospodářský a politický otřes.

Byly reparace hlavní příčinou druhé světové války?

Samy o sobě ne. To by bylo moc jednoduché. Ale byly jedním z důležitých faktorů, které otrávily meziválečnou Evropu. Nezpůsobily automaticky vzestup Hitlera, ale vytvořily prostředí, ve kterém mohl lépe prodávat příběh o ponížení, zradě, nespravedlnosti a nutnosti obnovit německou velikost.

Takže fér shrnutí je:

Reparace měly být náhradou škod po válce, ale politicky se z nich stal nástroj ponížení poražených. Ekonomicky byly postupně zmírňovány, ale symbolicky napáchaly obrovskou škodu. A právě symbolická a politická síla reparací byla pro vývoj Evropy možná důležitější než samotné peníze.

Kdy byly doplaceny poslední reparace za první světovou válku?

Formálně až 3. října 2010. Teprve tehdy Německo zaplatilo poslední splátku dluhů spojených s reparacemi po první světové válce – částka byla zhruba 70 milionů eur. Datum nebylo náhodné: šlo o 20. výročí znovusjednocení Německa.

Je ale dobré rozlišit dvě věci:

Přímé reparace Německo fakticky přestalo platit už ve 30. letech. Po hospodářské krizi byla otázka reparací v roce 1932 na konferenci v Lausanne prakticky odložena / zredukována a po nástupu Hitlera v roce 1933 Německo platby odmítlo.

Poslední platba v roce 2010 nebyla klasická „složenka za Versailles“, ale doplacení dluhů a úroků z půjček a dluhopisů, které vznikly kvůli reparačnímu systému – hlavně kolem Dawesova a Youngova plánu. Tyto dluhy byly po druhé světové válce upraveny Londýnskou dohodou o německých dluzích z roku 1953. Část úroků byla odložena do doby, než se Německo znovu sjednotí. Po sjednocení v roce 1990 se tedy doplácela ještě tahle poslední část.

Zaplatilo Německo vše, co mělo?

Německo nedoplatilo původních 132 miliard zlatých marek. Zaplatilo jen část, zbytek byl politicky a finančně přeuspořádán. Poslední související dluh byl doplacen až v roce 2010. Politicky a prakticky byly reparace za první světovou válku mrtvé už ve 30. letech. Finančně byly poslední související závazky doplaceny až 3. října 2010. Podle často uváděných historických odhadů Německo do začátku 30. let reálně zaplatilo zhruba 19 až 20,5 miliardy zlatých marek v hotovosti, naturáliích a dalších započtených hodnotách. To je jen zlomek původních 132 miliard.

Stanoveno: 132 miliard zlatých marek.
Skutečně zaplaceno do 30. let: přibližně 19 až 20,5 miliardy zlatých marek.
Formálně poslední související splátka: 3. října 2010, asi 70 milionů eur.
Zaplaceno všech 132 miliard? Ne.

Období po druhé světové válce

Po kapitulaci Německa se odehrávalo mnoho věcí, takže nebudu popisovat vojenské ani sociální operace a jevy a soustředím se čistě na reparace a ekonomiku.

Ano, Německo po druhé světové válce platilo reparace a kompenzace, ale nebylo to tak jednoduché jako po první světové válce. Nebyla stanovena jedna obrovská částka typu „Německo zaplatí tolik a tolik všem“. Šlo o několik různých forem. Navíc Německo neplatilo jen jednou jednoduchou cestou. Platilo formou zabaveného majetku, demontovaných továren, odvozu zařízení, průmyslových dodávek, zvláštních fondů, kompenzací Izraeli, plateb židovským obětem, odškodnění nuceně nasazených a dalších programů.

K úplnému vyrovnání nikdy nedošlo

Řada zemí a obětí nikdy nedostala náhradu odpovídající skutečným škodám. Proto se otázka reparací dodnes vrací, hlavně v Polsku a Řecku. Německo dnes tvrdí, že věc je právně uzavřená, zatímco například Polsko to opakovaně zpochybňuje. Po Postupimské konferenci v roce 1945 bylo rozhodnuto, že reparace se budou brát hlavně z jednotlivých okupačních zón. Sovětský svaz měl čerpat reparace hlavně ze své zóny a ze zabavených německých aktiv. USA, Británie a další státy měly čerpat ze západních zón a z německých zahraničních aktiv. Sovětský svaz se zároveň zavázal uspokojit polské nároky ze svého reparačního podílu.

To v praxi znamenalo například:

zabírání německého majetku v zahraničí, demontáž továren, odvoz strojů, lodí, surovin a průmyslového zařízení, využívání německé práce a výroby. Velkou část reparací Sověti odčerpali z východního Německa, tedy pozdější NDR. I proto byla startovní pozice východního Německa po válce horší než západního.

Reparace mezi spojenci

V roce 1946 vznikla dohoda o rozdělení německých reparací mezi spojenecké státy. Počítala s rozdělováním německého majetku, průmyslového zařízení, lodí, zahraničních aktiv a podobně. Dohoda také říkala, že podíly jednotlivých států se mají považovat za krytí jejich válečných nároků proti bývalé německé vládě, pokud nebyly řešeny jinak. Československo tedy také patřilo mezi státy, které měly na německých reparacích podíl. Nebyly to ale reparace ve stylu pravidelných plateb na účet, spíš šlo o podíl na majetku, zařízení a dalších hodnotách.

Západní Německo platilo obětem nacismu

Tohle je velmi důležité. Spolková republika Německo po válce zavedla rozsáhlý systém odškodnění obětí nacistické perzekuce – německy Wiedergutmachung, tedy zhruba „náprava“ nebo „odčinění“. Německé ministerstvo financí uvádí, že už krátce po válce bylo jasné, že lidem poškozeným nacistickou nespravedlností musí být poskytnuta kompenzace. Patřili sem hlavně lidé pronásledovaní z rasových, náboženských, politických nebo ideologických důvodů.

Platby Izraeli a židovským obětem

V roce 1952 uzavřelo Západní Německo dohodu s Izraelem a organizací Claims Conference. Podle dokumentu OSN šlo o celkovou sumu 3,45 miliardy německých marek. Vedle toho Německo dlouhodobě platilo individuální kompenzace obětem holokaustu. Německé ministerstvo zahraničí uvádí, že od roku 1952 německá vláda vyplatila prostřednictvím Claims Conference více než 60 miliard dolarů jednotlivcům za utrpení a ztráty způsobené nacistickým pronásledováním.

Odškodnění nuceně nasazených

Podle německého ministerstva zahraničí bylo do roku 2007 vyplaceno více než 4,362 miliardy eur pro více než 1,7 milionu lidí v téměř 100 zemích. Až velmi pozdě, v roce 2000, vznikl velký fond pro bývalé otrocké a nucené pracovníky. Německá vláda a německý průmysl se dohodly na fondu ve výši 10 miliard marek.

Byly doplaceny všechny reparace?

Celková suma všech škod způsobených nacistickým Německem nebyla nikdy uzavřena jednou univerzální částkou. To je zásadní rozdíl proti první světové válce.

Jedna celková stanovená suma: nebyla.
Reparace státům: probíhaly hlavně formou zabavení majetku, demontáží, průmyslového zařízení, lodí, aktiv a naturálních plnění.
Odškodnění obětí nacismu: desítky miliard eur, u židovských obětí a přeživších více než 80 miliard eur do konce roku 2021.
Odškodnění nuceně nasazených: přes 4,7 miliardy eur asi 1,7 milionu lidí.
Je vše definitivně zaplaceno? Právně podle Německa ano u státních reparačních nároků, fakticky a morálně je to sporné a některé země to dodnes odmítají uznat.

Další reparace za druhou světovou válku ano / ne?

Ano i ne. Kdybych to měl říct na rovinu: plošné státní reparace od dnešního Německa bych po více než 80 letech už nedoporučil. Ale pokračující cílené odškodňování konkrétních obětí, navracení majetku, financování paměti, péče o přeživší a konkrétní kompenzační fondy bych doporučil jednoznačně.

Proč už ne klasické reparace

Kdyby se reparace řešily hned po válce, měly naprosto jasnou logiku. Německo rozpoutalo vyhlazovací a dobyvačnou válku, zničilo velkou část Evropy a způsobilo nepředstavitelné lidské i materiální škody. Jenže dnes jsme v jiné situaci. Většina viníků i přímých poškozených už nežije. Dnešní Německo je demokratický stát, který se k vině nacismu dlouhodobě hlásí, učí o ní, připomíná ji a v různých formách odškodnění skutečně platilo a stále platí. Například Západní Německo uzavřelo v roce 1952 lucemburské dohody s Izraelem a Claims Conference, které vedly k odškodňování židovských obětí nacismu; později vznikl i fond pro bývalé nuceně nasazené, založený v roce 2000 německou vládou a průmyslem ve výši 10 miliard marek.

Takže představa, že Německo „nikdy nic nezaplatilo“, není pravdivá. Platilo. Ale stejně tak je pravda, že mnohé škody, zvlášť ve střední a východní Evropě, nebyly nikdy spravedlivě nahrazeny.

Proč bych byl opatrný

Byl bych velmi opatrný už po zkušenostech s reparacemi po první světové válce. Navíc u plošných reparací by dnes vzniklo několik problémů.

Zaprvé: komu přesně platit? Státu? Rodinám? Obcím? Potomkům obětí? Všem zemím podle škod? Jen Polsku a Řecku, nebo i Česku, Ukrajině, Bělorusku, Nizozemsku, Francii, Jugoslávii, Rusku, Americe a dalším? Jak vlastně určit velikost reparací s takovým odstupem?

Zadruhé: kde by se to zastavilo? Pokud by se otevřely německé reparace, logicky by se mohly znovu otevřít i sovětské zločiny, vyvlastnění, deportace, poválečné etnické čistky, koloniální zločiny a další historické křivdy. Některé z nich by otevřít šlo právem, ale politicky by z Evropy mohla být nekonečná účtárna historického bezpráví.

Zatřetí: hrozilo by to jako munice pro nacionalisty. V Polsku to vidíme opakovaně. Polsko v roce 2022 požadovalo po Německu asi 1,3 bilionu eur, Německo ale dlouhodobě tvrdí, že otázka reparací je právně uzavřená; Polsko naopak namítá, že poválečné vzdání se nároků proběhlo pod sovětským tlakem.

Podobně Řecko opakovaně otevírá otázku německých reparací a nucené půjčky z doby okupace, zatímco Německo říká, že věc je právně i politicky uzavřená.

Co bych doporučil místo toho

Doporučil bych neříkat tomu dnes „velké reparace“, ale cílená historická náprava.

To může znamenat:

• Další peníze pro poslední žijící oběti nacismu, včetně péče doma, zdravotní pomoci a důstojného dožití. To už se děje – Německo například pro rok 2026 souhlasilo s více než miliardou dolarů na domácí péči o přeživší holokaustu.
• Fondy pro konkrétní místa zničená nacisty, třeba vypálené obce, masakry, nucené práce, vyhlazovací politiku.
• Financování archivů, muzeí, výuky a výzkumu, aby se historie nestala jen prázdným rituálem.
• Navracení uloupeného majetku a umění, kde je možné dohledat původ.
• Společné česko-německé, polsko-německé, řecko-německé projekty, které nebudou ponižovat dnešní Němce, ale jasně uznají konkrétní utrpení konkrétních lidí a míst.

Závěrem

Kdyby to bylo krátce po válce, byl bych pro přiměřené a nelikvidační, dobře zacílené reparace. Dnes bych nebyl pro nové plošné státní reparace ve stylu „Německo zaplať biliony“. Ale byl bych pro to, aby Německo dál neslo mimořádnou historickou odpovědnost. Ne jako dědičnou vinu dnešních Němců, ale jako odpovědnost státu, který je právním a historickým pokračovatelem země, jež způsobila katastrofu.

Takže moje pozice je: Ne trest pro dnešní Němce. Ano důstojná, konkrétní a pokračující náprava tam, kde ještě dává lidský a historický smysl.

The post Reparace za druhou světovou válku appeared first on Přemek Kubák.

S nástupem umělé inteligence se pro mnohé hudebně nenadané otevřel zázračný svět, kdy i oni mohou bez velikého úsilí tvořit hudbu. I oni mohou být autory a dokonce ani nemusejí mít nápad, protože i ten za ně vytvoří šikovná aplikace. Zdá se, že to bude zlatý důl i co se týče peněz. Najednou mají lidé na pár kliknutí hotový song a přitom ho vůbec neprocítili, nevědí, jak se staví melodie, nevědí nic o zvučení a nahrávání nástrojů, ani o mixování a masteringu. Nevědí vcelku nic, ale song je hotový. Jenže takto to nyní dokážou miliony tvůrců, kteří brzy hravě vyprodukují stovky miliard skladeb. Co to způsobí? Zcela jistě vzniknou nové platformy, nové způsoby monetizace (odměňování autorů) a dojde i ke změnám v autorském právu … Ale také to podle mě způsobí pokles poslechovosti jednotlivých songů a nižší odměny za poslech skladby. Proč? Protože nikdo nedokáže ufinancovat z reklamy 100x více úspěšných autorů. Nebude zkrátka tolik investorů do reklamy ani předplatitelů, aby mohli všichni bohatnout. Nebude jich více už proto, že se nezvýší počet hodin, které může limitovaný počet posluchačů poslouchat za den.

Je důvod nenávidět tvorbu AI?

Já osobně nemám s generovanými výtvory žádný problém. Beru je jako součást mediální tvorby a vím, že mohou řadě lidí zpříjemnit den. Jenže bych také nerad, aby se ze světa vytrácel lidský hudebnický um, protože ten je dobrým zdrojem radosti a tu člověk potřebuje.

Hudba, to totiž není jen výsledná skladba. Je to i proces tvorby. Je to schopnost uslyšet ji v sobě, nazvučit ji, odehrát u ohně, nebo na koncertě. Hudba, to je posluchačův pocit z muzikantů, ale také otisk jejich osobnosti, jejich pocitů, nálad, i životních osudů … Byla by škoda tohle všechno zabít a jít zkratkou rovnou k výslednému produktu. Navíc hudba je také produktem lidskosti a ta v sobě nese i nedokonalost. A tak si dál vážím a budu vážit právě i té lidské, mnohdy „ušmudlané“ nedokonalosti a budu ji rád podporovat i platit.

Budoucnost generované hudby

Dovedu si představit, že časem bude (a ono už i je) zcela předefinováno autorství hudby. U mnoha skladeb nebudou žádní autoři, tak jako již dnes není uznáváno autorství u generovaných fotek.

Dovedu si představit, že vše půjde ještě dál a že možná vzniknou služby, kde se nebude vybírat z existujících skladeb, ale hudba bude vznikat až v daný moment přímo na míru, podle nálady a potřeb konkrétního uživatele. Přijde člověk (na web, do aplikace, nebo do něčeho zcela jiného) a řekne, nebo třeba z chování vyplyne, že je smutný, chce se rozveselit a začne mu hrát muzika, která ještě před několika vteřinami neexistovala. Pak si možná vybere, že ji chce uchovat pro příště, nebo ji zahodí a už nikdy ji nikdo neuslyší. Možná to také zcela předefinuje pojem skladba. Asi tak jako se s internetem a možností vydávat jednotlivé skladby zcela proměnil pojem album (deska, elpíčko).

Budoucnost poslechu

Hudba se pochopitelně také mění a bude měnit se vznikem hudebních nástrojů (míněno těch, na které se skutečně hraje). Mění se a bude se i dál měnit způsob konzumace hudby. Už dnes například existují směrové reproduktory umožňující poslech, aniž by si člověk musel cokoli nasadit na hlavu a aniž by byl okolo něj slyšet zvuk.

Je možné, že se také najde dobrý způsob, jak dostat bez sluchátek zvuk přímo do ušního zvukovodu, nebo dojde k objevení snadného napojení elektrického signálu na sluchový nerv. Může být dokonce vynalezen způsob, jak vysílat zvukový signál rovnou do mozku … Kdo ví. To všechno může hudbu naprosto změnit. Inu vše je otevřeno. Ale jak jsem již napsal – Doufám, že se nevytratí radost z hudby.

The post Co si myslím o hudbě generované AI appeared first on Přemek Kubák.

Přitahuji si psaním ty pravé zákazníky

Občas se připletu i do nějaké ostřejší diskuse a tamní hrdinové mi sem tam napíší „kdo tě platí“. S chutí pak odpovídám, že jsem za psaní skutečně placený. Ano, psaní na Facebooku mi skutečně vydělává a dá se tedy říct, že píšu za peníze. Jen se to neděje tak, jak si mnozí na první pohled myslí. Ne, nedostávám od nikoho peníze za to, že někoho pochválím, nebo pomluvím.

Jak to tedy je? Je to jednoduché. Pokud se člověk často veřejně projevuje, dělá tím určitý dojem na širokou skupinu lidí. Moje dlouhodobá zkušenost je, že upřímným psaním přitahuji ty čtenáře, se kterými si lidsky rozumím. Někteří z nich pak mají zájem nejen o mé názory, ale i o mou práci. Následně je vysoká šance, že se nám bude dobře spolupracovat.

Proč tedy diskutuji i s těmi, se kterými nesouhlasím?

Diskutuji naprosto s kýmkoli a nikoho nepovažuji za hloupého. Dělám to tak proto, že:

1. Svět je plný názorů a bylo by snadné někoho odsoudit za to, co píše, nebo co si myslí, a ani se s ním nebavit. Jenže to je podle mě přílišná zkratka, která vede k zbytečnému odsuzování lidí. Proto hovořím v diskusích vždy jen o názorech a nikoli o lidech, jako takových. Říkám tedy „toto je hloupost“ a nikoli „vy jste hlupák“.
2. Uvědomuji si, že i když diskutuji s někým, kdo se mnou nesouhlasí, tak to vůbec ničemu nevadí. Nemusím se s každým ve všem shodovat a rozdílné názory jsou obohacující.
3. No a nakonec to obchodně nejpodstatnější – Diskusi nečtou jen ti, kteří ji aktivně komentují. Čtou ji i náhodní čtenáři, kteří se často ani nezapojují. Přesto i tím zvyšují můj dosah a možná si mě i zapamatují. Slušná diskuse s nesouhlasícím člověkem totiž není jen výměnou názorů, ale vypovídá velmi dobře i o mém chování a povaze. Ukazuje tak potenciálnímu klientovi, jak se pravděpodobně budu chovat k němu osobně. Rozumný klient také pochopí, že spolu můžeme i nesouhlasit, a neznamená to zásadní rozkol.

Kolik jsem takto získal zakázek?

V minulém roce jsem z Facebooku nabral zhruba 5 zákazníků, pro které jsme pak dělali web. Zhruba píši proto, že zdroj není vždy jistý. Můj marketing je totiž mnohaúrovňový a nespoléhám se jen na sociální sítě. Někdo si mě všimne na Facebooku, podívá se na náš web, LinkedIn nebo YouTube a ještě mu pak něco o mně a mojí práci třeba řekne nějaký jeho kamarád. Jsou to tedy spojité nádoby, ve kterých sehrává Facebook zajímavou roli. Každopádně 5 zákazníků = obrat přes 250 000 Kč, což vůbec není špatné.

Psaní mě baví

Psaní je pro mě forma relaxace. Umím psát rychle, tříbím si tím myšlenky, dělám si mnoho poznámek a z některých pak vznikají příspěvky. Pochopitelně se také občas vypisuji z emocí, tedy z pocitů, což je pro mě důležité zejména, pokud se cítím unavený okolním světem. Je to jakási forma vnitřní očisty. V neposlední řadě si také pomocí zápisu myšlenek oprašuji český jazyk. Naštěstí již léta mohu psát téměř výhradně na počítači, takže se tím eliminovala moje značná dysgrafie a ostatní po mně nemusejí nic pracně louskat.

Základní pravidla

Jsem obyčejný člověk a svá pravidla proto někdy porušuji. Zpravidla se jimi ale opravdu řídím. Jaká pravidla?

1. Neznámým lidem vykám i když mi tykají – Znám pár lidí, kteří tykají všem a je to jejich hezká přirozenost. Znám ovšem podstatně více těch, kteří používají tykání jako nástroj, pomocí kterého chtějí druhého oponenta umenšit nebo dokonce urazit. To rozhodně není mým cílem a proto se i ve virtuálním světě chovám tak, jako v reálném životě. Tykám tedy pouze kamarádům, rodinným příslušníkům a dětem.
2. Držím se tématu – Každý může psát o čem chce, ale aby diskuse k něčemu byla, mám raději, když se moc tématicky nevětví. Mluvit v diskusi o fotovoltaikách a najednou přejít k orlu mořskému nebývá pro ostatní čtenáře úplně zajímavé.
3. Neoplácím drzost drzostí – V reálném životě je možná pro někoho jednodušší to drzounovi pěkně nandat a třeba mu dát pár facek. Jenže na Facebooku je z oplácení drzostí jen diskuse plná sprostoty, což považuji za ztrátu času. Proto drzouny utínám. Dělám to buď tak, že jim popřeju hezký den a dál se s nimi nebavím, nebo je případně blokuji, abych od nich už nic neviděl. K tomu přistupuji zpravidla jen u hodně agresivních jedinců, a pokud se jejich dotírání opakuje.

Celkově považuji sociální sítě a diskuse za přínosné. Je sice pravdou, že způsob, jakým se lidé o sobě dozvědí je také závislý na algoritmech, ale kvalita diskuse je pak vždy daná tím, jak se k sobě diskutéři chovají.

The post Proč jsem aktivní na Facebooku appeared first on Přemek Kubák.

Kde se vzala potřeba škatulkovat lidi

Jsme emotivní lidé, chceme mít jasno, a tak máme rádi černobílé vidění světa. Jednoduchost a přehlednost je pro nás bezpečnější. Asi jsme to dělali vždycky, ale myslím si, že jsme nikdy v historii neměli šanci znát tolik cizích názorů jako v době internetu. A proto jsme to nedělali tak často. Tato schopnost možná vznikla proto, že jsme v pravěku lidstva potřebovali rychle vědět, kdo je dobrý a kdo zlý proto, abychom přežili. Potřebovali jsme rychle a bez přemýšlení vědět, kdo nás chce zabít, a kdo je přítel.

Jak je to v době internetu

Opravdu nás chce zabít nebo nějak ohrozit někdo, kdo si myslí, že Babiš je lepší než Fiala? Opravdu nás ohrožuje někdo, kdo si myslí, že je lepší jezdit v elektrickém autě než v benzinovém? Opravdu ho potřebujeme od sebe odehnat, nebo ho alespoň ponížit? Jsem na internetu opravdu často a i jako podnikatel se stýkám se spoustou lidí a poslouchám jejich názory. Nejsou to jen názory na webové stránky nebo na nemovitosti, což jsou obory, ve kterých se často pracovně pohybuji. Jsou to i názory na ledacos jiného a mnohdy s těmito názory nesouhlasím. Takže kdybych byl tak zásadový a bavil se jen s lidmi, kteří mají všechny své názory shodné s mými, tak bych se už patrně dávno nebavil s nikým a neměl ani jediného kamaráda.

Jak se vypořádat s jinými názory?

Bylo by hezké mít schopnost vůbec nikoho podle názorů neposuzovat a všechny bezmezně milovat. Jenže tak to zkrátka člověk většinou dělat nedokáže. Jistě, že neodmítnu kupovat rohlíky od prodavačky o které vím, že fandí jinému politickému proudu než já a ani její preference nebudu zkoumat. Ale co s přáteli, nebo s lidmi blízkými u kterých vím, jaké mají názory? Mám je za to přestat mít rád? Ne, nedělám to. Ať si má kdo chce jaké názory chce. Podstatné je jestli je mi s tím člověkem celkově dobře, nebo jestli se spolu potřebujeme domluvit na tom, co chceme vyřešit.

Nedělám si ambice posoudit, kdo je dobrý a kdo špatný a i moje názory na něčí činy považuji za velmi subjektivní. Takže v podstatě odděluju člověka jako takového od jeho názorů i od jeho činů. Jakoby si každého člověka rozděluji na kousíčky, tedy na jednotlivé názory a činy. Každý dělá podle mě něco dobře a něco špatně. Tak proč ho tedy hned odsuzovat, nebo od sebe odstavovat pro jeden názor, nebo čin, se kterým nesouhlasím.

Neškatulkování má svá úskalí

Jenže takto to vnímám a dělám já, ale řada lidí to tak nemá. Takže když jim řeknu svůj názor, mohou si myslet, že si myslím, že jsou špatní. Není to tak, ale nic s tím neudělám. Mohu se jim pokusit vysvětlit, že jde jen o můj pohled na jejich názor a nikoli na ně jako takové. Jestli se to setká s pochopením to je vždy nejisté. Každopádně je dobré, když to pochopí a názorový spor se díky tomu stane neosobním a dojde jen k diskusi, která může být pro obě strany i obohacující.

A co když musím lidi třídit?

Opravdu jsou situace, kdy musím říct, jestli je podle mě člověk jako celek dobrý nebo špatný. Naštěstí jich moc není. Jednou z takových situací jsou například volby. Tam se po mně chce, abych si zkrátka vybral. Řeknou mi, že mám 10 kandidátů a nemám zbytí a musím si vybrat jednoho jako celek. A tak pak volím toho, kdo je mi názorově a z hlediska činů nejblíže. Je jasné, že to nejde posoudit tak jednoduše, tedy například matematicky. Nejde to brát tak, že s třemi jeho názory souhlasím a se dvěma ne a tak ho budu volit. Podstatné je také jaká je pro mě důležitost daného názoru a také je v rozhodování veliká dávka intuice. Takže ano, někdy i já lidi třídím na černé a bílé. Ale to jen pro ti tu danou chvíli, kdy se to po mně chce.

Co z toho pro mě plyne

1. Ve výsledku si o žádném člověku nemyslím, že je jen dobrý, nebo jen špatný.
2. Neodsuzuji jako lidi ty, s jejichž názory a činy nesouhlasím.
3. Obklopuji se rád těmi, se kterými mám více společného.

The post Svět není černobílý = člověk není názor appeared first on Přemek Kubák.

Rozhodně jsou paralely v reakci veřejnosti. Jen s tím rozdílem, že tehdy nebylo ještě tak rozšířené komentování na sociálních sítích a mnozí politici a úřady ani nevěděly, co tato sociální síť je.

Moje role na obchodním soudě

Nastoupil jsem v půli roku 2011 na brněnský obchodní soud, což je součást Krajského soudu v Brně, jako správce obchodního rejstříku a správce sítě. Vše bylo pro mě nové. Nikdy jsem nepracoval ve státní správě, nikdy jsem nepracoval v justici. Měl jsem zkušenosti s počítači, hostingy, online marketingem, tvorbou webových stránek, SEO a těšil jsem se, že se naučím co nejvíce o serverech a státních systémech, od zkušených a lidsky i profesně velmi dobrých kolegů z naší kanceláře.

Jako novopečený správce jsem v roce 2012 dostal na starosti náběh na novou rejstříkovou aplikaci. Stará aplikace jménem ISOR dosluhovala a spouštěla se aplikace s názvem ISROR. Stará aplikace, spuštěná někdy v roce 1996, fungovala jako databáze, do které se zapisovalo, co úředník udělal. Nová aplikace byla koncipována zcela jinak, a to na bázi workflow. Workflow znamená, že úředníci dělají v rámci jednoho řízení postupně dílčí úkoly, které jim určuje aplikace, dokud není řízení skončeno. Přechod na novou aplikaci tedy nebyl jen o změně SW prostředí, ale kompletní změnou způsobu práce celého obchodního rejstříku. Ale vezměme to pěkně popořádku.

Vývoj rejstříkové aplikace

Během vývoje aplikace si rejstříkoví úředníci na obchodních soudech žili spokojeně svým životem a dlouho zde probíhala jen šuškanda, že se chystá něco nového. Většina ale jakoby doufala, že se nic takového nakonec nestane.

Pokud je mi známo, a mohu se mýlit, měla se původně aplikace vyvíjet 24 měsíců. Podle toho, co o této fázi vím, byla díky nějakým ministerským průtahům a zpožděním zkrácena na 18 měsíců a dodavatelské firmy, které soutěžily o tuto zakázku, byly postaveny před hotovou věc. Buď to dokážete udělat za 18 měsíců, nebo tu zakázku nedostanete. Kdyby se nenašel nikdo, kdo by byl schopen takto rychlé realizace, hrozilo, že stát přijde o dotace z EU. Soutěž vyhrála firma Corpus Solutions a.s., což jsou zkušení „kozáci“, kteří za sebou mají tvorbu celé řady systémů a mnohokrát pracovali i pro státní správu. To ostatně dodnes dokládají i jejich reference. Co všechno se v tuto dobu odehrávalo v rámci vývoje, o tom mnoho nevím. Vím jen to, že se zmíněné zkrácení času mělo projevit hlavně na zkrácení testovací fáze.

Přípravy na náběh na soudech

Přibližně půl roku před spuštěním jsme začali na poradách na ministerstvu spravedlnosti probírat, jak by měl přechod na ISROR probíhat a začali jsme od dodavatelské firmy dostávat úkoly, co vše je potřeba připravit. Na daleko menších soudech dostali na starost náběh 2 – 3 lidé. U nás jsem měl vše zajistit já sám. Nadčlověk Přemek … Bohužel jsem byl příliš měkký a nešel lobovat za našimi vůdci, aby se nad celou akcí lépe zamysleli a přidělili mi alespoň někoho k ruce. Nechal jsem si tedy dříví na zádech štípat.

Tisíce starých chyb

Nejtěžším úkolem byla v této fázi oprava chyb v základních informacích o firmách, které byly v databázi z minulosti. A nebylo jich vůbec málo. Brněnský obchodní rejstřík navazoval v devadesátých letech na evidenci firem z dob socialismu, a i odtud pocházelo mnoho chybných zápisů. Jen na brněnském soudě, kde bylo tehdy evidováno na 500 000 firem a organizací, bylo v databázi identifikováno přes 80 000 chybných zápisů. Firma Corpus (celým jménem Corpus Solutions a.s.) vypracovala plán oprav těchto chyb a rozdělila je do logických celků. Byly zde chyby v adresách, překlepy ve jménech, chyby v datumech, záměny popisných, orientačních a evidenčních čísel, atd. Tyto chyby bylo možné křížovou kontrolou identifikovat a automatickými mechanismy opravit. Celou řadu chyb šlo sice identifikovat, ale nebylo jisté, jak je správně opravit. Takových automaticky neopravitelných chyb jsme měli v Brně v databázi okolo 20 000. Každý z 20 rejstříkových úředníků ode mě tedy nakonec dostal přiděleno cca 1000 chybných zápisů k opravě. Ve většině případů to znamenalo vytažení spisu dané firmy s chybným zápisem ze spisovny, nalezení chybného zápisu, vymyšlení opravy, zaevidování opravy do databáze a znovu založení spisu do spisovny.

Testovací verze aplikace

Asi 6 týdnů před náběhem jsem dostal od firmy Corpus přístupy do testovací verze. Okamžitě jsem zaslal všem úřednicím patřičné instrukce, jak v ní pracovat a co by si zejména měly vyzkoušet. Po 14 dnech jsem se podíval do evidence provedených testů a zjistil, že si něco vyzkoušely všehovšudy 2 úřednice. Okamžitě jsem obešel rejstříkové kanceláře a nabádal všechny úřednice, aby věnovaly testování čas a posílaly mi připomínky. Zdůraznil jsem jim, že jinak nebudou vědět, jak s aplikací pracovat. Nepomohlo to. Odpověď byla, že na to nemají čas. Raději jsem na takové zdůvodnění nereagoval. Věděl jsem totiž, kolik času tráví na obědě, kolik přestávkami, kolik povídáním po chodbách, kolik času tráví přecházením kvůli špatnému rozesazení po budovách … Věděl jsem zkrátka, že reálně pracují nejvíce 5 hodin denně a to je spíše nadsazený odhad. Ale ok, co je správci rejstříku do toho, když není jejich nadřízeným. Přesto jsem zašel právě za nadřízenou a poprosil i ji, aby na ně apelovala. Neodehrálo se nic. I nadále nic netestovaly, nepřipomínkovaly, nereportovaly.

Proškolení úředníků

Nejdříve jsem prošel proškolením já sám. Věnoval jsem učení čas. Už během této fáze jsem věděl, že přechod nebude vůbec snadný. Nechci být škarohlíd, ale kromě nedodělků na aplikaci jsem viděl obrovskou bariéru v počítačové negramotnosti značné části úředníků. Zejména mezi vyššími soudními úřednicemi a soudci. Zapisovatelky, jejichž plat je podstatně nižší a množství odváděné práce vyšší, mi tolik starostí nedělaly.

Měsíc před termínem spuštění nové aplikace jsem dostal za úkol postupně poslat všechny soudce, vyšší soudní úřednice, zapisovatelky, ale i pracovnice podatelny a výpravny na školení do Kroměříže. Přístup šerifů (tedy místopředsedů a předsedy soudu) mě nepřekvapil, ale rozhodně nebyl vstřícný a neodpovídal velikosti blížícího se průšvihu. Nejprve slibovali, že vypraví speciální autobus, pak slibovali služební vozy a nakonec mi sdělili, že budou pouze 2 služební auta a zbytek pojede MHD. Byly vypsány 2 termíny školení a na každý jsem musel poslat 40 lidí. A to tak, abych neohrozil chod soudu. Proto jsem pečlivě sestavil rozpisy, ve kterých jsem bral v potaz i to, která úřednice má děti a která je z Brna, aby stíhali po návratu ze školení vše, co potřebují. Nebylo to k ničemu. Během sdělování, kdo kdy pojede, na mě pokřikovaly, že se mi na to mohou vyprdnout, že nikam nepojedou a jak to, že jsem nezajistil služební auta. Pak se pohádaly mezi sebou, protože přece Iveta nemůže jet v autobuse s Blaženou. Naštěstí se do druhého dne dohodly, nějak si to přeházely a vše mi sdělily. Ufff… lidská stránka celé akce mě zaměstnávala nejvíce.

Někteří zástupci soudů navrhovali během přípravných prací posunout spuštění, jenže to bylo ministerstvem spravedlnosti jednoznačně zamítnuto. Důvodem byl podle mě závazný termín spuštění, který byl v podmínkách získání dotace. Ok, děj se vůle boží, říkal jsem si, jedeme!!!

Den D – spouštíme

Ve stanovený den byla ukončena úřednická práce dříve, tedy ve 14 : 00 a začalo instalování posledních věcí, které nemohly být nainstalovány dříve. Ten den jsme s kolegou zkušeným ajťákem a technikem z firmy Corpus pracovali do 2 hodin do rána. To proto, aby mohli druhý den od 7 : 00 opět úřednice začít pracovat. Stará řízení, zahájená ve staré aplikaci, se dodělávala v ní a nová již byla zahajována v nové.

Školíme přímo na soudě

Věděl jsem (a věděla to naštěstí i dodavatelská firma), že náběh bude pro mnoho úřednic komplikovaný, a proto jsme byli domluveni, že první dny budeme mít přímo na soudě zkušené pracovníky Corpusu, kteří se mnou nejprve projdou všechny kanceláře, kterých se tato akce dotýká a proškolí individuálně jednotlivé úředníky. Rovnou jsem je informoval, že mnozí úředníci toho ví o aplikaci žalostně málo, protože se vyprdnuli na zkoušení v testovací verzi a protože se školení v Kroměříži pojali hodně rekreačně. Abychom měli to nejhorší za sebou, vzal jsem pracovníka Corpusu nejprve do kanceláře, o které jsem věděl, že je na tom z hlediska vědomostí nejhůře. Byl z jejich přístupu a (ne)vědomostí zděšený. Proto jsem ho vzal raději ještě do nejlepší kanceláře, kde pro změnu děvčata nic nepotřebovala, všechno jim bylo jasné a smála se tomu, že některé úřednice prý díky nové aplikaci nespí. Dobré úřednice považovaly aplikaci za intuitivní a jen doufaly, že brzy poběží všechny nutné funkce a správně mi reportovaly případné chyby. Špatné úřednice nadávaly a vykládaly po chodbách i jinde, že je ta aplikace k ničemu.

Aplikace běží, ale …

Aplikace byla od prvního dne funkční. Nicméně přes všechnu snahu vznikala celá řada problémů, které jsem si dělil do několika skupin:

Nestability

Byl jsem v tomto ohledu vstřícný a snažil jsem se spolupracovat s Corpusem, jak mi síly stačily. Věděl jsem, že na mé reporty reagují, postupně opravují jak chyby, tak nalezené nestability aplikace. Na některé jsem upozorňoval už před spuštěním. Občas mi říkali, že je nepravděpodobné, aby určitá nestabilita shodila aplikaci. Například se jednalo o pád, kterému by muselo předcházet opakované kliknutí na určitý odkaz. Technik mi říkal, že nikdo nemá důvod na něco klikat 4x, já mu říkal, že rozběsněná úřednice klikne i 15x. Je třeba zmínit, že Corpus čelil přívalu hlášení o pádech a chybách zřízením hotline a vyčleněním lidí pro řešení těchto potíží. Přesto mi bylo jasné, že to nebude stačit. Nestačilo, ale k úplné nefunkčnosti aplikace nikdy nedošlo.

Nefunkční části aplikace

Ty nás trápily opravdu velmi. Brněnský obchodní rejstřík byl druhý největší v republice a proto bylo jasné, že pravděpodobně brzy narazíme i na situace, jejichž pravděpodobnost výskytu byla údajně malá. A to se také opravdu brzy stalo. Jedna z nefunkčností byla nemožnost vytvořit dvě nové firmy rozdělením původní. Na malých soudech se taková věc prováděla extrémně sporadicky, ale u nás byla šance vyšší. Neuplynulo ani 5 dní od spuštění a přesně taková situace nastala. Firma dovážející do ČR zboží podléhající zkáze, poslala kamiony, které ovšem mohly překročit hranice až poté, co vzniknou dvě nové firmy. Na hranicích tedy stály kamiony se zbožím za miliony a my nemohli nic dělat, protože aplikace takovou funkci neměla. Zpětně už nevím, jak to dopadlo, ale doposud vidím vyděšený výraz pana soudce, který se s takovou situací musel nějak právně správně vypořádat a dlouze přemýšlel, jak. Na jiných soudech pak vznikaly další neméně dramatické situace, z nichž nejedna skončila trestním oznámením a pokutou, kterou dostal obchodní rejstřík od nejvyššího správního soudu. Řada stížností šla také na ombudsmana. Opět si dobře vybavuji zelené tváře úředníků, kteří na mě pokřikovali, kdykoli se něco pokazilo.

Podotýkám, že naši šerifové (vedení našeho soudu) mě ani v době náběhu aplikace a v následujících týdnech nezprostili povinností vyplývajících z mé půlené pozice. Takže jsem do toho všeho dál pobíhal po celém soudu a řešil nefungující tiskárny, o 90 stupňů otočený obraz na monitoru, zaseklé klávesy, docházející pásky do štítkovačů a zkolabované Windows poté, co úřednice s oblibou ve spěchu vypnuly počítač, když bylo na obrazovce zobrazeno, že ho nesmějí vypnout.

Zdivočelí novináři – nevěřte všemu co kdo napíše

Do toho všeho pekelného shonu jsem se navíc od kolegů ajťáků i od úředníků dozvídal, co kde jaký novinář o obchodním rejstříku a nové aplikaci napsal, čím zase vyhrožuje nějakému soudu, který podnikatel a čekal, kdy se to bude týkat i nás v Brně.

Nejvíce jsme na sebe překvapeně hleděli s technickým ředitelem firmy Corpus, když se začaly objevovat zvěsti o tom, že Corpus jsou zloději, kteří si za vytvoření nového webu vzali 80 milionů korun. Tuto podivnou informaci napsal jistý známý novinář a ostatní média ji ochotně přebírala. Celá tato lež vycházela ze sdělení pana ministra na tiskovce, kde sdělil náklady na celý projekt. Zmíněný novinář si ovšem nehodlal zjistit, co ten projekt obsahuje a hned sesmolil senzační článek. Oněch 80 milionů stál celý, 18 měsíců trvající, vývoj, na kterém pracovalo mnoho lidí. Pak také zahrnoval nákup potřebného hardwaru, proškolení, správu systému a provozování po dobu 5 let. Když jsem si to odhadem spočítal, vyšlo mi, že platy vývojářů nebyly vůbec nějak závratné. Nikde jsem se pak nedočetl, že by se pan novinář omluvil nebo alespoň uvedl věci na pravou míru.

Závěrem

Co plyne z toho všeho, co jsem tehdy prožil?

Pro mě především to, že vím, že náběh nové aplikace není jen o naprogramování něčeho, otestování pár uživateli a spuštění. Je o pečlivých přípravách, analýzách, o spoustě jednání, schůzích s nejrůznějšími lidmi, obrovském nasazení mnoha vývojářů, sbírání dat a jejich validaci, testování, spouštění, komplexnímu ladění, servisování, o spoustě komunikace s úředníky, ale i s koncovými uživateli, o obrovské časové a finanční náročnosti, o nepředstavitelných znalostech a zkušenostech, o ochotě vytrvat, pečlivě pracovat, naslouchat a nezhroutit se z toho všeho.

Rozhodně nejsem obhájce úředníků a ani si nemyslím, že jsou všechny dodavatelské firmy dobré. Vůbec se mi pak v IT nelíbí soutěžení státních zakázek na nejnižší cenu. V IT to považuji za totální nešvar. Na nejnižší cenu lze soutěžit nákup tužek do kanceláří. Levná i drahá tužka se od sebe asi moc lišit nemohou. Nicméně u aplikací vidím daleko větší riziko nekvalitně odvedené práce a následných problémů.

Nejprve je třeba hledat řešení a až pak viníky

Státní správa, novináři i čtenáři jejich článků jsou poměrně silně posedlí potřebou najít ihned viníka a potrestat ho. Jenže často se ani vlastně neví, co je špatně a za co by měl být potrestán. Navíc viníkem nebývá moc často ten nejviditelnější, tedy ministr nebo premiér. Viníků, nebo spíš okolností, které něco způsobily, bývá více.

Podle mě by se tedy vždy mělo nejprve hledat řešení a myslet na to, že často to řešení může přinést i ten, kdo něco pokazil. O tom, že je to i výchovné jsem velmi silně přesvědčen. Na „stínání hlav“ je tedy poměrně dost času a dobrý šéf (třeba premiér) by měl odolat pokřikování davu „ukřižuj, ukřižuj“ a rozvážně hledat cesty k dobrému cíli.

Dočkej času, jako husa klasu

Drtivá většina IT systémů není nikdy po spuštění bez chyby, vyžaduje spoustu dodatečných korekcí, oprav chyb a monitoringu fungování systému. Většinu IT systémů se podaří během několika měsíců dobře odladit a v budoucnu si na nějaké počáteční problémy ani nikdo nevzpomene. Nedokážu si ani vzpomenout na nějaký systém, který by musel být po pár měsících pro nefunkčnost vypnut.

Ano, byly systémy, které se třeba po letech ukázaly neživotaschopné, jako zdravotnický systém IZIP, ale v tomto případě to nebylo kvůli technickým problémům, ale proto, že jeho používání nebylo dáno zákonem, nebylo tedy povinné a proto došlo k jeho postupnému odumření z důvodu ignorace lékařů a následnému nezájmu veřejnosti o prázdnou schránku.

Proč tedy nepracuji ve státní správě i dál?

Pro mě je klíčovým problémem státní správy špatné šéfování jednotlivým úsekům, plechování zadků neboli strach z průšvihů a konečně pak tabulkové platy, které považuji za obrovsky demotivující. Ihned bych tabulkové platy zrušil a tím by se napomohlo i lepšímu šéfování. Šéf nemá být pouhý přidělovač práce a řešitel průšvihů. Má to být člověk, který skutečně vede lidi a vede je k lepším výkonům za lepší peníze. Bojuje za ně, chce, aby firma (soukromá nebo státní), pracovala co nejlépe a sám je motivovaný tím, že když bude dělat svoji práci dobře, i on dostane více peněz. Platit lidi podle toho, jak dlouho sedí na nějaké pozici je nesmysl. Je třeba platit lidi podle kvality práce a mít kompetenci a odvahu je i vyhodit. Ale to by bylo na jiný, zcela samostatný článek.

The post Digitalizace státu – ajťácký pohled do zákulisí appeared first on Přemek Kubák.

Problém měsíčních předplatných

Mnozí tvůrci obsahu, ať už jde o video kanály, streamovací služby nebo speciální tvůrcovské platformy, nám nabízejí měsíční předplatné, které slibuje neomezený přístup k jejich obsahu. Ale kolik z nás se skutečně podívá na více než jen jedno nebo dvě videa měsíčně od jednoho autora? A co když se nám obsah po prvním videu nelíbí, nebo nemáme čas sledovat další obsah? Pak jsme uvázáni k měsíčnímu předplatnému, které nám už nedává smysl.

Výhody platby za jedno video

Platba za jednotlivá videa by přinesla mnoho výhod jak pro spotřebitele, tak pro tvůrce obsahu:

• Flexibilita a svoboda volby: Spotřebitelé by mohli zaplatit jen za to, co skutečně chtějí vidět, bez nutnosti závazků na celý měsíc.
• Spravedlivá kompenzace: Tvůrci obsahu by dostávali zaplaceno za skutečně sledovaná videa, což by mohlo vést k větší motivaci vytvářet kvalitní obsah.
• Nižší náklady pro uživatele: Spotřebitelé by nemuseli utrácet za měsíční předplatné u několika různých kanálů, které často nevyužívají naplno.
• Lepší sledování zájmu: Tvůrci by měli lepší představu o tom, jaká videa jsou skutečně populární a která nikoliv, což by mohlo vést k efektivnějšímu přizpůsobení obsahu potřebám diváků.

Jak by mohla fungovat platba za jedno video

Existuje několik způsobů, jak by se mohla realizovat platba za jednotlivá videa:

• Mikroplatby: Systém mikroplateb by umožňoval spotřebitelům platit malé částky za jednotlivá videa. Například by to mohlo být 10 Kč za video, což by bylo přístupné pro většinu lidí a stále výhodné pro tvůrce.
• Pay-per-view model: Podobně jako u sportovních přenosů by diváci platili za každé jednotlivé video, které chtějí vidět. Tento model by mohl být kombinován s možností přístupu k videu na určitou dobu.
• Tokenové systémy: Platformy by mohly zavést tokenové systémy, kde by si uživatelé kupovali balíčky tokenů a ty pak využívali k platbě za jednotlivá videa.
• Jednorázové platby: Některé platformy by mohly nabídnout možnost jednorázové platby za přístup k určitému videu bez nutnosti registrace k měsíčnímu předplatnému.

The post Kupovat měsíční předplatné internetového obsahu je jako platit pecen chleba kvůli jednomu kousnutí appeared first on Přemek Kubák.

Nejsem a nikdy jsem nebyl ekonom, ani odborník na finanční trhy či produkty ani realitní makléř. Proto všechno, co zde napíšu berte pouze jako laické názory a postřehy člověka, který vydělává a uvážlivě utrácí či investuje svoje peníze.

Před mnoha lety jsem měl hypotéku, splácel jsem ji 12 let. Po jejím doběhnutí, tedy splacení, jsem se zařekl, že si už žádnou hypotéku ani úvěr brát nebudu. Když jsem v roce 2017 přemýšlel, jak prodat byt a následně koupit co nejlépe dům, radili mi kamarádi, abych si půjčil dva tři miliony a koupil si raději pořádný dům. Šel jsem opačnou cestou. Nechtěl jsem být po stěhování zase zadlužený. Koupil jsem si malý, levný dům, jehož cena vycházela z toho, že je na odlehlejším místě, nevede k němu obecní cesta, je ve svahu, není zkolaudován jako dům, ale jen jako rekreační objekt. Obešel jsem se tedy bez hypotéky a ještě mi nějaké peníze zbyly.

Moje cesta k nezadluženosti tedy vedla skrze jednorázovou úsporu při pořízení nemovitosti. Moje roční náklady na bydlení (elektřina, voda, plyn, topení) jsou aktuálně okolo 32 000, což je méně, než někteří lidé platí měsíčně za hypotéku a za náklady na bydlení.

Rady finančníků někdy drhnou

Na finančních radách finančních poradců a hypotékářů mi nejvíce vadí, že až moc směrují klienty k tomu, aby si plnili své sny a využívali co nejvíc finanční produkty. Vadí mi absence lidskosti a střídmosti. Jsem idealista, ale myslím si, že bychom měli směřovat především k udržitelnému žití a tomu by měli odpovídat i rady poradců. Udržitelným žitím myslím v tomto případě především to, aby člověk neupadal do osobní platební neschopnosti, exekucí, insolvencí a jiných životních finančních pastí.

Dobrý poradce má stabilní klientelu

Klient, který se díky dobrým radám cítí mnoho let finančně v pohodě, se pak obrací na téhož poradce i celý život. Místo navázání takového vztahu se mnozí finanční poradci snaží rychle vydělat peníze a nekvalitu dohánějí kvantitou. Oslovují další a další klienty a jednorázově se je snaží „podojit“. Vím, že všichni nejsou takoví. Jsou i poradci dobří, kteří si uvědomují, že pořízením bydlení to nekončí a že klient bude klientem třeba i v situaci, kdy bude například potřebovat investovat do rekonstrukce domu. Stavební práce a stavebniny jako takové vůbec nejsou levná záležitost a celá řada lidí si na ně bere úvěry.

Nebo se může stát, že se klientovi ožení syn rodina bude potřebovat koupit nebo prodat nemovitost a opět se otevře možnost, že použije služby finančního poradce. Dobří poradci proto nemají být jen „rubači peněz“.

Levné úvěry

Situace na realitním trhu a celkově ve společnosti byla posledních několik let před Covidem, tedy před rokem 2020 a následnými ekonomickými a politickými otřesy, z hlediska finančních produktů, příznivá. Po odeznění finanční krize, tedy někdy okolo roku 2012 byly úrokové sazby na minimu.

Vývoj úrokových sazeb

Zdroj – srovnejto.cz a ČNB.

Vliv ekonomické konjunktury na realitní trh

A tak si lidé brali úvěry a hypotéky, jak na běžícím páse. Z hlediska dostupnosti bydlení to bylo zcela jistě v pořádku. Jenže bylo i díky tomu na realitním trhu poměrně málo nemovitostí a proto poměrně dynamicky rostla jejich cena. Dobře to můžete vidět v cenových mapách, které vycházejí z uskutečněných prodejů.

Trocha historie – proč vznikly peníze, úvěry, inflace

Nedávno jsem se zabýval tématem, jak a proč vznikly peníze. V kostce řečeno to bylo tak, že:

Výměnný obchod

Kdysi existoval pouze výměnný obchod. To ale znamenalo, že například dřevorubec potřebující oblečení, musel najít někoho, kdo mu dá za dřevo kůže. Když našel člověka s kůžemi, který ale nepotřeboval dřevo, nastal problém. Proto vznikla možnost směny zboží za zlaté mince.

Zlaté mince

Mince byly ze zlata a proto jich nikdy nevzniklo více, než měl panovník, který je razil, zlata.

Mince z jiných kovů

Jenže se zlatými mincemi to nebylo tak jednoduché. Jednak bylo poměrně riskantní j u sebe nosit, protože zlato je zlato a po jeho roztavení nikdo nepozná, odkud se vzaly. Navíc byl problém i v tom, že se dalo obtížně poznat, do jaké míry jsou mince ryzí a jestli opravdu obsahují tolik zlata, jak by měli a mají skutečně deklarovanou hodnotu.

Začátek bankovnictví

A tady začíná historie bankovnictví. Mince se začaly razit i z jiných kovů a na nich byla vyražena hodnota. Tyto mince byly následně směnitelné na zlato. Místa, kde bylo možné tuto směnu kdykoli provést, byly právě banky. Ty pak sloužily nejen ke směňování mincí, ale také začaly půjčovat lidem peníze. V té době zatím ještě opravdu fyzické. Ten, kdo chtěl půjčku, dostal pytel peněz a banka se s ím domluvila, že jí vrátí o něco více. Když nevrátil, našli si ho královi byřici a přišel trest.

Papírové bankovky

Postupně pak banky místo mincí začaly vydávat místo pytle mincí papírové úpisy, které opravňovaly držitele k tomu, aby si v jiné bance „nafasoval“ mince. Tak postupně vznikly papírové bankovky, dlužní úpisy a jiné podobné doklady.

Bankovky kryté zlatem

Tady už se dostávám na tenký led, protože přesně neznám letopočty a detailní historii.

Někdy v polovině 20 století se začala oddělovat měna od zlata. Do té doby byly bankovky kryté zlatem, což znamenalo, že si kdokoli mohl nechat vyměnit peníze za zlato a zlato vystačilo na výměnu všech peněz, které byly v oběhu. Po této odluce od zlata už tomu tak nikdy nebylo.

Inflace je na světě

Po odluce peněz od zlata se začalo vycházet z toho, že jistinou pro peníze je důvěra ve výkon ekonomiky. Když ekonomika roste, můžeme mít v oběhu i více peněz. Neboli jinak řečeno – když vyrobíme v jednom roce 100 květináčů a v dalším roce 110 květináčů, tak by se měl zvýšit objem peněz v oběhu o 10%. Jenže Kdo pohlídá, aby někdo nenatiskl o pár bankovek víc? A to je právě ten problém. Pilířem stability je, že věříme, že to nikdo neudělá. Jenže on to někdo dělá. A jak to dělá?

Úvěry a hypotéky motorem inflace?

Jedním, nikoli ale jediným způsobem, jak se do ekonomik (tedy nikoli jen do té naší), dostávají další peníze, jsou úvěry. Čím jsou levnější, tím více lidí si je bere.

Co je to úvěr?

Banka vám dá poukázku, tedy peníze, díky za které si pak můžete koupit nemovitost, nebo nakoupit cihly a betonové výrobky, nebo cokoli jiného na stavbu domu. V dnešní době vám ale banka nedává mince ze zlata, ani mince kryté zlatem. Přidělí vám o kolik vám na účtu přibyde peněz, tedy o kolik se změní jakési číslo.

Virtuální peníze

Jde spolehlivě zkontrolovat, že banka měla na účtech 1 000 000 Kč a po předání milionu korun jí zůstane na účtu 0 Kč? Ne, nejde. Šolícháme s čísly tam a zpět, věříme si, že to děláme dobře, ale evidentně neděláme, protože to, co stálo v roce 1930 nějakých 10 Kč, to dnes stojí 400 Kč a nikdy to už 10 Kč stát nebude.

Přicházíme tím o něco?

Zdá se, že ne. Proč? Protože průměrný plat byl v roce 1930 někde okolo 1000 Kč (neberte mě doslova, jen to odhaduji) a dnes, tedy v roce 2023 je 40x vyšší, tedy 40 000 Kč. Takže jen operujeme s vyššími čísly. U rychle obrátkového zboží je to vcelku jedno. Ale pokud například držíme na účtu 1 milion korun od roku 1930, pak si za něj dnes koupíme 40x méně věcí než tehdy. A to je ten problém.

Inflace může být ovšem pro někoho i výhodná. Z nám lidi, kteří v roce 1989 koupili dům za 200 000 Kč. Všichni na ně koukali jako na blázny, proč si kupují tak drahý dům, když pak budou dávat polovinu svého platu, tedy 1200 Kč, jako měsíční splátku. Hypotéka byla rozložena na 20 let splácení. Když v roce 2009 platili stále měsíčně 1200 Kč, tak se smáli naopak oni a sousedi jim záviděli.

Začarovaný inflační kruh

Globálně pak je dopad příliš bohatýrského poskytování levných úvěrů vždycky drtivý. Je to v podstatě ekvivalent tištění velikého množství peněz nekrytých zlatem. To, co by bylo považováno ve středověku za hrdelní zločin, je dnes standardem. Takové dolívání peněz do ekonomiky je obrovským akcelerátorem inflace, proti níž se často lidé snaží bojovat tím, že při nedostatku peněz si opět berou úvěry a hypotéky, což opět posiluje inflaci.

Cesta ven – skromnost, efektivita, výkon

Cesta ze začarovaného kruhu vede podle mě jen dvěma způsoby:

1. Skromnost = neutrácet nad svoje možnosti a neutrácet za hlouposti. Spíše dobře investovat.

2. Investice do efektivity = do zvyšování výkonu ekonomiky, do rozumného bydlení, do vzdělání, do podnikání, do efektivity práce, do smysluplných zásob. Třeba i do smysluplných finančních produktů, ale s rozumem.

Vše by se ale muselo dít nejen na osobní úrovni, ale na celostátní, nebo spíše globální. Takže se to asi nestane a dál se budou měny ztrácet hodnotu. Maximálně občas nějaká vláda provede měnovou reformu, tedy seškrtá několik nul na „bankovkách“. Nebo se opravdu něco může změnit?

Budoucnost s otazníkem

Návrat do minulosti? – S rozvojem internetu se také objevily barterové platformy, které umožňují výměnný obchod. Nemyslím si ale, že by takto měla vypadat naše budoucnost. Barter vždy existoval a bude existovat i nadále. Přesto, že se ho daří rozvíjet pomocí internetu, tak se na něm pravděpodobně nebude ani v budoucnu obchodovat výraznější množství zboží.

Země BRICS – Tedy Brazílie, Rusko, Indie, Čína (China) a Jižní Afrika (South Africa) údajně chtějí rozbít tyto principy, zbavit se závislosti na dolaru a vytvořit vlastní měnu, která by měla být údajně dokonce kryta zlatem. Nejsem ekonom, neumím posoudit, jestli je to dobře, nebo špatně, ale jistě to bude zajímavé.

Bitcoin a jiné nezávislé měny – V nedávných letech vznikly zcela nové koncepty a mnohé byly převedeny do praxe. Nejvýraznější z nich je například Bitcoin. Bitcoin je decentralizovaná měna, nebo spíše platební síť. Je navržen tak, aby jeho hodnotu ovlivňoval pouze trh a nikoli vlády, politici, jednotlivci a aby ho nebylo možné padělat. Také je navržen tak, aby nepodléhal inflaci. Pozor, nepleťte si hodnotu bitcoinu s inflací. Nejsem ovšem odborník na kryptoměny, proto neumím posoudit jejich životaschopnost, ani přínos.

Vývoj kurzu Bitcoinu vůči dolaru:

Závěrem

V žádném případě nemám nic proti penězům, ani bohatství, ale skromnost nepřináší chudobu, jak si mnozí lidí myslí. Skromnost může být motorem efektivity, kreativity, podnikavosti a ve finále i bohatství. Nejsem tedy žádný veliký alternativec, jen zkrátka přemýšlím i nad tím, co mnozí pouze bezmyšlenkovitě kopírují.

The post Hypotéky, bydlení a hodnota peněz – poroste inflace? appeared first on Přemek Kubák.

Podívejme se do historie

Dnes se radujeme z jihočeských rybníků, valašských pastvin, šumavských lesů, kocháme se kdejakým historickým městem, posedíme rádi třeba na Moravě v Kobylí ve vinařství a těžíme zde bohatě po mnoho generací z turistického ruchu.

Kdybychom nahlédli do kronik, zjistili bychom, že bylo velmi často impulzem k rozvoji nějakého regionu gesto panovníka, nebo jiného šlechtice. Jednomu městu zrušil na 20 let daně, jinde dával pozemky zdarma, někde investoval cíleně své peníze, zatímco v další oblasti sázel les, ze kterého neměl on sám nic a profitovali z něj až jeho vnuci. Často také panovník podpořil v nějakém městě určitý řemeslnický cech. V pozdním středověku se 95% obyvatel živilo zemědělstvím a proto bylo také třeba, aby v regionu, o jehož rozvoj šlo, vznikala kovářství, truhlářství, bednářství a aby zde kvetl obchod. Nemalé oblasti byly také v různých dobách osvobozené od vojenské povinnosti. To proto, aby se sem přestěhovali mladí lidé, aby zde mohli zdatně hospodařit, plodit děti a došlo zde k co nejrychlejšímu zalidnění. … Moudrý panovník zkrátka nehledal spravedlnost, ale hledal nejlepší řešení.

Zpět do současnosti

Dohadujeme se zde nyní o tom, jestli mají, nebo nemají vinaři platit spotřební daň a v jaké výši. Zkusme se na problém podívat tak, že nebudeme jen sčítat zlaťáky a porovnejme si třeba to, co snad lze porovnat. Často slyšíme argument, že jiní zemědělci, pěstující jiné plodiny, jí musí platit v plné výši. Tak proč by ji neměli platit vinaři? Jiný pohled nám ale říká, že pole s řepkou nemá kolem sebe žádnou kulturu, nehledí se při jejím pěstování na krajinotvornou činnost, ani se při popíjení řepkového oleje netančí, nezpívá, nestaví se májky a nepořádají se jeho košty. Je to zkrátka ponejvíce business.

Nic proti businessu, já také rád vydělávám peníze a nedělám webové stránky zdarma. Jenže vinohrady nejsou jen zdrojem peněz, ale také na sebe mají navázanou obrovsky pestrou paletu tradic plných života, kultury, pospolitosti lidí, hudby, radosti, cestovní ruch a utvářejí podobu celého regionu. Vinařství je v neposlední řadě také krajinotvorná činnost. Ve vinicích žije nepřeberné množství živočichů, ptáků a lidem dělá radost i pouhý pohled na ně. To všechno kdysi rozběhly moudrá rozhodnutí tehdejších vládců, kteří sem přivedli a podpořili pomocí úlev lidi, kteří uměli révu pěstovat. Údajně to bylo především za časů krále Karla IV, ale myslím, že to nebyla jen jeho zásluha. Neříkám, že by tohle vyšší daně z vína zničily, ale říkám, že bychom neměli hledat jen spravedlnost a chtít všechno srovnat do průměru a šedi. Měli bychom zkrátka do našeho hodnotícího algoritmu zahrnout i nefinanční a mnohdy i neměřitelné a nadčasové hodnoty.

Jaký názor tedy zastávám?

Žádný tvrdý. Jsem veliký přítel tržní ekonomiky, ale zkrátka to nevidím černobíle a myslím, že je potřeba hledat moudré řešení. A to i pokud nebude spravedlivé.

PS: Jak jste asi poznali, tak tento článek nepsala umělá inteligence, ale vznikl ryze díky inteligenci mojí. Umělá inteligence, neboli AI totiž nikdy neucítí vůni vinohradu, ani neuslyší jeho šumění a nikdy se jí nevybaví vzpomínky, které mám s vinohrady pevně spojené. A tak bych jí napsání takového článku nikdy nesvěřil, protože by to byl jen kec mec lívanec :-). Napsala by to sice rychle, ale člověk nemá jen rubat peníze, ale také snít a mít radost. Myslím, že by měli politici také občas posedět, nebo i poležet ve vinohradu. Vím, že sem k nám na Moravu jezdí do vinných sklepů na mejdany a výjezdní zasedání, ale to samotné pro nasátí atmosféry nestačí. Půjdu se tedy za chvíli projít do vinohradu :-)!

The post O víně daních a spravedlnosti appeared first on Přemek Kubák.

Ano, čtete správně. Já si skutečně klienty vybírám. Toto konstatování není machrování. Není to o tom, že bych měl vždy přehršel poptávek. Je to míněno zcela jinak. Svoji práci, tedy tvorbu webových stránek, nepovažuju jenom za práci. Děláme weby pro malé a střední firmy a jsme dostatečně technicky zdatní na to, abychom zrealizovali téměř jakoukoli zakázku. Jenže moje práce pro mě není jen zdroj příjmů, ale vždy jsem chtěl, aby mě taky bavila. Proto jsem před lety odešel ze zaměstnání a proto jsem zkoumal, jak začít podnikat a přitom nebýt časem otrávený. Chtěl jsem si jednak sám řídit svoji práci a dělat ji v klidu. Jenže jsem brzy pochopil, že s některými klienty to prostě v klidu nejde.

Navíc tvorba webu není něco, co by skončilo tím, že web předáme klientovi. Po spuštění se staráme i o jeho technickou správu, tvoříme další obsah, nebo provádíme průběžně SEO a jsme tedy s klientem i nadále v intenzivním kontaktu.

Klíčové je vzájemné porozumění od prvního momentu

Pochopil jsem velmi brzy, že pokud si nerozumíme už na první schůzce, ztráceli bychom v budoucnu čas a jakákoli další spolupráce by byla jen vzájemné trápení. Několikrát jsem šel do zakázky, o jejímž zadavateli jsem měl veliké pochybnosti a vždy se pak spolupráce silně zadrhávala, až se v mnoha případech zastavila úplně. Většinou jsme tyto zakázky přesto dodělali, ale rozhodně to nebyla bezproblémová a příjemná práce.

Jak na to – základní předpoklady pro úspěšnou schůzku

• Chodím na schůzky připravený – Vím maximum podrobností o klientovi, jeho práci, o jeho oboru, konkurenci, lokalitě, … Zkrátka o všem, co je možné zjistit předem.
• Vím, že klient podniká v oboru, který mi není proti srsti – Před schůzkou si zjistím, v jakém oboru nebo oborech klient podniká a vím, že mi jeho podnikání není takzvaně proti srsti. Například jsem vždy nakloněn spolupráci, pokud klient pracuje v realitách. Další obory, které jsou pro nás akceptovatelné a máme s nimi mnoho zkušeností, je strojírenství, stavebnictví, stěhování, potravinářství atd. Co nás nezajímá a nechceme se tomu věnovat, jsou weby politiků, farmaceutických firem nebo porno průmyslu.
• Na první schůzce jsem vždy velmi pozorný – Je to tak trošku rituál. Vyberu pro schůzku vhodné místo, Oprostím se od všech ostatních myšlenek a v klidu pak během našeho povídání vnímám o čem si povídáme a hlavně jak na mě klient působí.
• Během schůzky si zapisuju maximum informací – Zapisuji si i takové, které přímo nesouvisejí s tématem webu. Několikrát se mi stalo, že si mě klient vybral právě proto, že viděl, jak jsem na schůzce pečlivý. Zapisuji si vše i proto, abych mohl po schůzce dobře předat informace kolegům a abychom se mohli v klidu soustředit na přemýšlení o zakázce a nacenění prací.
• Pocit po schůzce je pro mě klíčový – Jestliže mám po schůzce dobrý pocit, bývá často z poloviny „ruka v rukávě“ a můžeme pak v klidu přemýšlet nad zadáním a následným naceněním webu.

Jak nás zákazníci najdou

Možná jsem to měl napsat v úvodu, ale chtěl jsem, aby byl článek ponejvíc o tom, jak si klienty vybírám a teprve až potom o „technické“ stránce věci.

Klienti si nás najdou sami – Je pro mě zcela klíčové aby nás klienti našli sami, tedy abychom byli dobře dohledatelní na internetu. Proto neděláme SEO jen pro naše klienty, ale také pro nás, Tímto způsobem získáváme zhruba třetinu zakázek.

Ti, pro které jsme již něco dělali – Dělali jsme weby pro celou řadu klientů a pro mnohé z nich děláme také SEO. Mezi ně patří například RE/MAX Alfa, Stěhovací firma Stěhování Cibulka, Online stavebniny 365 Shop.cz a mnoho dalších.

Klienti na doporučení – Ti, pro které jsme již něco dělali, nás často doporučují i dalším známým.

Aktivita na sociálních sítích – Trendem posledních 10 let je také být aktivní na sociálních sítích. Jsem člověk psavý a komunikativní a proto mi není cizí i využívání Facebooku a dalších platforem pro podporu podnikání. Facebook pro mě tedy není jen žvanírna, ale také zdroj zajímavých kontaktů a možností.

The post Jak získat nové klienty appeared first on Přemek Kubák.