Čím je pro mě ČT a ČRo a co by znamenalo zestátnění

Česká televize a Český rozhlas jsou veřejnoprávní média zřízená zákonem, která fungují jako nezávislé instituce financované primárně z koncesionářských poplatků. Nejsou státní – nepodléhají vládě ani žádnému ministerstvu – ani nejsou soukromé. Jejich posláním je sloužit veřejnosti, tedy poskytovat nezávislé zpravodajství, vzdělávací a kulturní obsah, podporovat českou tvorbu a zajišťovat informovanost všech skupin obyvatelstva včetně menšin a hendikepovaných.

Rozsah veřejnoprávních médií

ČT provozuje několik televizních kanálů, ČRo síť rozhlasových stanic po celé republice. Obě instituce mají ze zákona povinnost být politicky nestranné a jsou řízeny radami, jejichž členy volí Poslanecká sněmovna – což je zároveň jejich hlavní slabina, protože tento mechanismus otevírá prostor pro politické tlaky. V evropském kontextu patří k modelu veřejnoprávního vysílání, který má v demokratických zemích dlouhou tradici jako protiváha čistě komerčním médiím.

Informační a zpravodajské funkce

nezávislé zpravodajství bez tlaku inzerentů nebo vlastníků
pokrývání událostí, které nejsou komerčně zajímavé (lokální politika, menší krize, neziskový sektor)
investigativní žurnalistika s delším časovým horizontem a bez nutnosti okamžité návratnosti
zpravodajství ze zahraničí s vlastními zahraničními zpravodaji
přímé přenosy z parlamentu, zastupitelstev a soudů
monitoring a archivace veřejného života (kdo co řekl, kdy a kde)

Kulturní, umělecké funkce a sportovní akce

výroba české filmové a televizní tvorby, která nemá komerční potenciál
podpora a dokumentace regionálního folklóru, lidové kultury a tradičních řemesel
přímé přenosy z divadel, koncertních sálů a kulturních akcí
vlastní symfonické orchestry ČRo (Symfonický orchestr ČRo, Symfonický orchestr FOK jako partner) – financování náročné hudby, která by jinak neměla kde hrát
jazzové, komorní a vážné hudební pořady bez komerčního zájmu
podpora české literatury formou audiodramat, četby a literárních pořadů
vysílání mezinárodních sportovních přenosů
vysílání regionálních sportovních přenosů
vysílání přenosů méně populárních sportů

Vzdělávací funkce

pořady pro děti bez reklamy a bez tlaku na konzumní chování
vzdělávací cykly pro dospělé (věda, příroda, historie)
výuková podpora pro školy, doplňkové materiály
popularizace vědy způsobem, který komerční média nedělají
jazykové kurzy a pořady pro menšiny (včetně slovenské menšiny atd.)

Funkce pro ohrožené a okrajové skupiny

pořady pro seniory (pomalé tempo, srozumitelný jazyk, relevantní témata)
obsah pro neslyšící – titulkování, znaková řeč ve zpravodajství
audiodeskripce pro nevidomé
pořady pro zdravotně hendikepované
obsah pro národnostní menšiny (romský, německý, polský jazyk v příhraničních oblastech)

Funkce záchranné sítě a krizové komunikace:

nouzové vysílání při katastrofách, povodních, výpadcích elektřiny
jediný celoplošný informační kanál nezávislý na internetu a komerčních platformách
koordinace s IZS při mimořádných událostech
varování obyvatelstva, které soukromá média nemusí zajišťovat

Archivní a paměťová funkce:

Česká televize i Český rozhlas mají bohaté a dobře vedené archivy pořadů
uchovávání desetiletí záběrů, nahrávek a dokumentů jako národní paměti
digitalizace starých archivů, které by jinak zanikly
zpřístupňování historických záznamů veřejnosti (iVysílání, archivy ČRo)
dokumentace proměn jazyka, společnosti a kultury v čase

Funkce pro demokratický systém:

platformy pro volební debaty všech relevantních stran (i těch menších)
rovný přístup k politickému prostoru bez závislosti na PR budgetech stran
kritická reflexe moci bez ohlížení na inzerenty
protiváha vůči mediálním skupinám vlastněným oligarchy

Regionální funkce:

regionální zpravodajství z míst, kam komerční média nejezdí
pokrývání místních kauz a komunální politiky
zachycení regionálního kulturního života
zázemí pro regionální tvůrce a novináře

Méně viditelné, ale důležité funkce:

existence veřejnoprávních médií jako referenční bod pro standardy žurnalistiky v zemi
tlaková funkce – samotná přítomnost ČT/ČRo nutí komerční média držet určitou úroveň
školení a výchova novinářů, kteří pak přecházejí i do soukromých médií
zakázky pro nezávislé producenty, dokumentaristy a tvůrce – nepřímá podpora celého sektoru
podpora české hudební produkce povinným podílem české tvorby ve vysílání

Co by znamenalo zestátnění Veřejnoprávních médií?

Změna řízení

Obě média by přešla pod přímou správu státu – pravděpodobně pod ministerstvo kultury nebo přímo pod vládu
ředitele by nejspíš jmenoval ministr nebo vláda, nikoliv nezávislá rada
rozpočet by schvaloval parlament jako součást státního rozpočtu

Závislost na politickém cyklu

každá nová vláda by mohla měnit vedení, priority a obsah vysílání
zpravodajství by bylo vystaveno přímému tlaku vládnoucí koalice
kritika vlády by se stala existenčně riskantnější pro zaměstnance

Financování

koncesionářské poplatky by pravděpodobně nahradil přímý státní příspěvek ze státního rozpočtu
výše financování by závisela na politické vůli aktuální vlády
možnost „trestání“ neposlušné redakce škrty v rozpočtu

Historické a souvislosti a srovnání se světem

Tento model fungoval za komunismu – Československá televize i Český rozhlas byl přímo stranickým a státním nástrojem propagandy
V současnosti takto fungují média v Maďarsku po Orbánových reformách nebo v Rusku – formálně „veřejná“, fakticky vládní
Naopak BBC, ARD nebo ORF jsou záměrně konstruovány tak, aby státní zestátnění nebylo možné bez zásadní legislativní změny

Méně zřejmé, pravděpodobné důsledky

Autocenzura by nastoupila rychleji než přímé příkazy – novináři a redaktoři by si sami odhadovali, co je „bezpečné“
Odchod kvalitních lidí – část zkušených novinářů by odešla do soukromých médií nebo do zahraničí
Ztráta důvěry veřejnosti – sledovanost zpravodajství by klesla, protože lidé by přestali věřit jeho nezávislosti
Tlak na ostatní média – zestátněná ČT by mohla být využívána k nepřímému ovlivňování mediálního prostředí jako celku
Mezinárodní signál – pro EU, investory i zahraniční partnery by to byl jasný signál o směřování české demokracie

Česká televize – moje okno do světa

Českou televizi sleduji od dětství. Tehdy to bylo jiné médium, jiná doba, ale základní pocit zůstal stejný.

Zpravodajství

Nejraději sleduji zpravodajství. Ne proto, že bych byl zpravodajský fanatik, ale protože dobré zpravodajství je vzácné. ČT ho v dobrých časech umí dodávat – věcně, bez zbytečného dramatu, s kontextem. Část pořadů sleduju i na internetu. Tam je dobře vidět, jak se ČT sama proměnila – z vysílače, který musíte chytit ve správný čas, na archiv dostupný kdykoli.

Moje oblíbené tváře

Televize jsou lidé. A některé tváře zpravodajství ČT jsem sledoval dost dlouho na to, abych si k nim vybudoval důvěru.

Václav Moravec byl po dvě desetiletí symbolem nedělního politického zápasení. Otázky Václava Moravce se postupně staly jedním z nejviditelnějších politických formátů v zemi – procházeli jimi premiéři, ministři, opoziční politici i zahraniční hosté, a většinou nešlo o klidnou debatu, ale o velmi ostré střety. Mám ho rád především proto, že je to přemýšlivý člověk, který se dobře umí držet tématu. Moravec byl moderátor, který hosty nenechal jen tak proplout.

Michal Kubal je pro mě příkladem novináře, jehož kariéra je životní příběh sama o sobě. V České televizi pracuje od roku 1997 a věnoval se především zahraničnímu zpravodajství z krizových oblastí – pokrýval války v Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Sýrii nebo na Ukrajině. Pamatuju si, jak byl unesen na cestě z iráckého Bagdádu, únos trval šest dní – spolu s ním byl zajat zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka a kameraman Petr Klíma. Člověk, který prošel takovými věcmi a zůstal ve zpravodajství, přináší do práce něco, co nejde naučit a má můj obdiv.

David Borek – Toho mám velmi rád pro jeho blízkovýchodní erudici. Má hluboký vhled do tamního regionu, což vůbec není jednoduché. Působí jako stálý zahraniční zpravodaj, takže to není člověk, který si sem tam vyjede do světa, ale je tam v podstatě trvale. Borek je zpravodaj, který region chápe a dýchá s ním. A to se v době, kdy Blízký východ hoří, cení víc než cokoli jiného. Není bez kontroverzí, jeho styl reportování z Gazy byl terčem kritiky i ze strany kolegů. Ale právě to, že vyvolává debatu, ukazuje, že dělá práci, která má váhu.

Daniel Takáč patří k těm, kdo se v ČT stali součástí jakési televizní krajiny – přirozenou, neobtěžující přítomností. Mám ho rád zejména proto, že zůstává vždy klidný a přitom nepustí hosta pryč z tématu. Nenechává se vyprovokovat a vtahovat tam, kde ho chce mít host.

Petr Vašek je pak ukázkou novináře, který svůj obor zvládl opravdu do hloubky. Studoval televizní žurnalistiku, práci v ČT ale třikrát odmítl a raději psal do Hospodářských novin – s televizí se dohodl až napočtvrté. Nejen na víkend připravuje reportáže o státním rozpočtu, ve kterém se vyzná i lépe než někteří politici. Je to typ novináře, jehož práce je z větší části neviditelná – reportáže bez velkého humbuku, o věcech, které jsou důležité, i když nejsou fotogenické.

Daniel Stach – Jako hvězda se se mi jevil od prvního okamžiku, kdy jsem ho poprvé uviděl. Je to obrovský profesionál a především upoutává svým velikým rozhledem a schopností intelektem pronikat hluboko do nejrůznějších témat. Jeho pořady jsou vždy nabité informacemi a vždy je pro svoje hosty naprosto rovnocenným partnerem. Ať už je to skutečně intelektem, nebo bravurní přípravou, je to zkrátka velmi dobré.

Co za tím vším stojí

Sledovat tyto lidi roky a uvědomit si jejich životní příběhy, to mi připomíná, že za zpravodajstvím nestojí jen redakce, ale konkrétní osudy. Lidé, kteří byli uneseni, kteří přežili teroristické útoky, kteří léta žijí v cizích zemích, aby přinášeli kontextuální zpravodajství domů.

Česká televize je veřejnoprávní instituce, a to slovo „veřejnoprávní“ zní suše. Ale za ním se skrývá konkrétní závazek: přinášet zpravodajství bez ohlížení na inzerenty, vlastníky a politické tlaky – nebo alespoň o to usilovat. Že se to ne vždy daří, a že tlaky existují, ukazuje ostatně i Moravcův odchod. Ale ideály mají podle mě svoji hodnotu a stojí za to se za ně poprat. V mediálním prostředí, kde stále větší část vlastnictví soustřeďují lidé s politickými ambicemi, je schopnost bojovat za ideály vzácností.

Český rozhlas – zvuk, který mě provází

Rádio je intimnější médium než televize. Nevyžaduje pozornost, nevyžaduje zrak, nevyžaduje ani to, abych si sedl. Stačí být – a ono plyne. Český rozhlas mě provází od dětství jako vzdělávací médium, jako zábavný přítel, jako zvuk v pozadí, jako hlas ve vedlejší místnosti, jako průvodce při práci nebo odpočinku.

Nedělní rituál, který se nedá nahradit

Existují věci, které si pamatujeme ne proto, že byly mimořádné, ale proto, že byly pravidelné. Nedělní rozhlasové pohádky patří do té druhé kategorie. Přicházely spolehlivě, v určenou dobu, s určitým hlasem – a právě ta spolehlivost z nich dělala rituál. Podobně sobotní rozhlasové hry. Rozhlas měl vždy zvláštní talent dát věcem zvukovou podobu, která v televizi nefunguje. Pamatuju si ten hřejivý pocit, kdy se člověk nechá vtáhnout do děje, soustředěně poslouchá a … Bylo mi při tom vždycky příjemně.

Reportáže, které šly do hloubky

Mezi pořady, které ve mně zanechaly trvalou stopu, patří například Reportérům vstup povolen – typ publicistiky, která je osobní, protože všechny díly dělala Světlana Lavičková a Tomáš Černý. Měl jsem rád jejich hlasy i způsob popisování věcí. Představte si, že jdete navštívit třeba Pražské letiště a slovy musíte popsat, co tam kdo dělá, jak to tam vypadá, co se děje při odbavení zavazadel. To je přece výzva. A jim se to skvěle dařilo. Nic takového jsem nikdy na komerčním médiu neslyšel. Veřejnoprávní rozhlas mohl tyto pořady dělat i proto, že není pod tlakem okamžité sledovanosti.

A pak jsou tu Toulky českou minulostí – pořad, který si zaslouží kapitolu sám o sobě.

Fenomén jménem Toulky

Toulky českou minulostí vysílá rozhlas nepřetržitě od roku 1994 a je to jeden z těch projektů, jejichž dosah dalece přesahuje žánrové zařazení. Nejde jen o historický pořad. Jde o způsob, jak přiblížit dějiny lidem, kteří by jinak po historické knize nesáhli. Pořad provádí posluchače zábavně i poučně národními dějinami, zachycuje podstatné události i osobnosti, suché letopočty a seznamy jmen prokrví v živou tkáň a hlasy a hudbou jim dodá tvar. Mám ten pořad velmi rád a stad tisíckrát jsem s ním usínal.

Rozhlasový kolektiv Toulek tvoří autor Josef Veselý, režisér Jaromír Ostrý a interpreti Igor Bareš, František Derfler, Věra Zástěrová a další. Každý díl má asi 25 minut. Čtvrt hodiny týdně – a přitom si dokážete přejít českou historii od pravěku po rok 1918 v tisících dílech, bez pocitu, že se učíte. To je mimořádný výkon popularizace, který rozhlas umí, protože si ho může dovolit. A nevěřte tomu, že by nějaký algoritmus AI dokázal takový pořad vygenerovat. Ne, nedokáže to, protože je taklidský, tak vřelý a to AI neumí.

Jak to vidí – komentář bez křiku

Jiný druh hodnoty přináší pořad Jak to vidí. Autorkou a moderátorkou pořadu je Zita Senková, pořad přináší aktuální názory a komentáře nezávislých osobností na dění kolem nás a od roku 2015 se vysílá i speciální nedělní vydání zaměřené na etická a duchovní témata. Je to formát, který na první pohled vypadá nenápadně – krátký rozhovor, jeden host, jedno téma. Ale právě tato střídmost je jeho silou. Komentátor dostane prostor říct, co si myslí, bez moderátorské dramatizace, bez tleskajícího publika, bez záměrně vyhrocených konfrontací. Myšlenka bez obalů. V době, kdy mediální prostor stále více funguje na principu křiku a výkřiku, je to vzácnost.

Co to všechno znamená

Rozhlas je médium, které se naučilo být nenápadné. Nevyžaduje rituál sledování, nevyžaduje obrazovku, nevyžaduje ani plnou pozornost. Přichází do kuchyně, do auta, na zahradu – a přináší s sebou kus světa: historii, komentář, hudbu, příběh. Právě tato každodennost a schopnost být kulisou i obsahem zároveň je to, co jiné médium neumí napodobit.

Poslouchat rozhlas od dětství neznamená jen mít ho rád. Znamená to vyrůstat s určitým způsobem přemýšlení o světě – s tím, že věci mají kontext, že historii stojí za to znát, že komentář nemusí být bitva. To jsou věci, které se nevyučují ve škole. Přicházejí z reproduktoru, nenápadně, v určenou dobu, týden co týden.

Nahradí Český rozhlas komerční rádia?

Pro mě nikdy. Komerční rádia jsou pro mě moc ukřičená, moc se vtírají, moc se mě snaží zaujmout, něco mi nabídnout, něco vnutit. A to já nemám rád. Český rozhlas je průvodce, kulisa, možná mentor. Komerční rádia jsou zábava. Ano, také si je někdy pustím, ale nejsou moje první volba Tou je stále Český rozhlas.

Co je Česká televize a Český rozhlas