Aktuální volební preference (červen 2026)

Začneme tam, kde jsme. Podle PolitPro Poll Trend ze 13. června 2026 vypadají preference takto – ANO vede s velkým náskokem, za ním těsně bojují STAN a ODS, zbytek je s výrazným odstupem.

Kdo jsou voliči ANO?

Než přejdu k simulaci, musím vysvětlit, proč vůbec dává smysl uvažovat o tom, kam by se voliči ANO přelili a proč to není na první pohled jednoznačné. ANO je ideologicky hybridní strana – sociálně konzervativní, ekonomicky populistická a silně protisystémová. Její elektorát (voličstvo) není homogenní skupina sdílející nějaké hodnoty, ale je to mozaika velmi různých lidí, které spojuje důvěra v Babiše jako osobnost.

To má zásadní důsledek: velká část voličů ANO nevolí program, ale člověka. Bez Babiše by jednoduše nešli k volbám. Této skupině se někdy říká »Babišolidi« – lidé, kteří přišli k urnám poprvé nebo po dlouhé pauze právě a jen kvůli němu. Volební účast v době, kdy ANO bylo na vrcholu, byla výrazně vyšší než historický průměr a část toho nárůstu šla právě na jejich vrub.

Rozlišme si ještě dva pojmy, které vidíte v grafech:

Babišolidi je širší a trochu pejorativní označení pro celý elektorát ANO – tedy všechny voliče Babiše, bez ohledu na to, jestli by po jeho odchodu přešli jinam nebo zůstali doma.

Abstinenti v mé simulaci jsou voliči, kteří by po zániku ANO přestali chodit k volbám – protože volí Babiše jako osobnost, ne stranu ani program. Bez něj na kandidátce by prostě zůstali doma.

Takže správně řečeno: abstinenti v mé simulaci jsou podmnožina babišolidí – konkrétně ta část, která je k urnám přitahuje výhradně Babišova osobnost a bez něj volební motivaci ztrácí úplně. Zbytek babišolidí by se rozptýlil do SPD, Motoristů, STANu a dalších.

Simulace: kam by se přelili voliči ANO?

Kdybychom ANO zítra zrušili, jeho 31,8 % voličů by se podle mého odhadu rozložilo přibližně takto:

• SPD (+8 %) – národovecká, protimigrační část, lidé zklamaní »systémem«, část rusofilů. Okamura by byl nejpřirozenějším útočištěm.
• Abstinenti (+7 %) – voliči Babiše jako osobnosti, kteří by bez něj prostě zůstali doma.
• Motoristé (+5 %) – pragmatičtí protestní voliči, antiregulační, »normální lidi co nechtějí zelené šílenství«.
• STAN (+4 %) – pragmatičtí komunální voliči, kteří volili ANO spíš pro výsledky než ideologii.
• ODS (+3 %) – menší část, spíš starší ekonomičtí pragmatici.
• Naše Česko (+2,8 %) – roztříštěný zbytek do menších protestních stran.
• KDU-ČSL (+2 %) – moravský venkov, konzervativní část, věřící.

Vizuálně to vypadá takto – barevný pás ukazuje, jak by se 31,8 % ANO rozdělilo:

Výsledné preference po zániku ANO

A takto by vypadala nová politická mapa – bez ANO, se vstřebanými voliči a bez abstinentů:

Co to znamená v číslech bloků?

Nejzajímavější pohled je ten blokový, tedy když sečteme strany, které spolu názorově souzní:

Výsledek je docela výmluvný. Opoziční blok by s přehledem přes 52 % získal jasnou sněmovní většinu. Vládní blok bez ANO by klesl na necelých 16 % – a to je kombinace SPD, Motoristů a Naše Česko, tedy stran, které spolu koaličně spolupracují velmi obtížně. Naše Česko by se navíc možná přiřadilo k opozičnímu bloku, tedy k bloku, ve kterém je ODS, což je bývalá mateřská strana Martina Kuby.

V původních průzkumech figurují i strany, které jsem do simulace vůbec nezahrnul – KSČM, Přísaha, PRO, Stačilo a další menší subjekty. Ty dohromady tvoří těch chybějících ~9,7 %.

Závěr: ANO je Babišova osobní strana

Tato simulace je samozřejmě zjednodušení. V realitě by zánik takové strany nebyl ze dne na den – část vedení by pravděpodobně přešla jinam organizovaně, vznikaly by nové subjekty, část regionálních struktur by se transformovala. Ale základní teze platí: dominance Babiše na české politické scéně je ze značné části postavena na jeho osobní charismatické přitažlivosti, nikoli na pevném ideologickém základu. Bez něj se ten elektorát rozpadne do stran, které jsou vzájemně do značné míry neslučitelné – a velká část by odešla od uren úplně. Je také možné, že bychom byli svědky jiného vývoje daného nástupem silných lídrů do čela nějaké ze stran. Mohli by tak například (i díky zániku ANO) opět vstoupit do sněmovny Lidovci, KSČM, přísaha, nebo jiné, zcela nové subjekty.

Je to trochu paradox: strana, která získává přes 30 %, by při záměně svého lídra pravděpodobně ztratila většinu svého potenciálu. To je síla, ale zároveň i největší slabina.

Zdroj preferencí: PolitPro Poll Trend, 13. 6. 2026. Rozložení přelivu voličů ANO je autorská simulace na základě sociodemografického profilu elektorátu jednotlivých stran.

The post Co se stane po odchodu Andreje Babiše z politiky? appeared first on Přemek Kubák.

Česká televize a Český rozhlas jsou veřejnoprávní média zřízená zákonem, která fungují jako nezávislé instituce financované primárně z koncesionářských poplatků. Nejsou státní – nepodléhají vládě ani žádnému ministerstvu – ani nejsou soukromé. Jejich posláním je sloužit veřejnosti, tedy poskytovat nezávislé zpravodajství, vzdělávací a kulturní obsah, podporovat českou tvorbu a zajišťovat informovanost všech skupin obyvatelstva včetně menšin a hendikepovaných.

Rozsah veřejnoprávních médií

ČT provozuje několik televizních kanálů, ČRo síť rozhlasových stanic po celé republice. Obě instituce mají ze zákona povinnost být politicky nestranné a jsou řízeny radami, jejichž členy volí Poslanecká sněmovna – což je zároveň jejich hlavní slabina, protože tento mechanismus otevírá prostor pro politické tlaky. V evropském kontextu patří k modelu veřejnoprávního vysílání, který má v demokratických zemích dlouhou tradici jako protiváha čistě komerčním médiím.

Informační a zpravodajské funkce

• nezávislé zpravodajství bez tlaku inzerentů nebo vlastníků
• pokrývání událostí, které nejsou komerčně zajímavé (lokální politika, menší krize, neziskový sektor)
• investigativní žurnalistika s delším časovým horizontem a bez nutnosti okamžité návratnosti
• zpravodajství ze zahraničí s vlastními zahraničními zpravodaji
• přímé přenosy z parlamentu, zastupitelstev a soudů
• monitoring a archivace veřejného života (kdo co řekl, kdy a kde)

Kulturní, umělecké funkce a sportovní akce

• výroba české filmové a televizní tvorby, která nemá komerční potenciál
• podpora a dokumentace regionálního folklóru, lidové kultury a tradičních řemesel
• přímé přenosy z divadel, koncertních sálů a kulturních akcí
• vlastní symfonické orchestry ČRo (Symfonický orchestr ČRo, Symfonický orchestr FOK jako partner) – financování náročné hudby, která by jinak neměla kde hrát
• jazzové, komorní a vážné hudební pořady bez komerčního zájmu
• podpora české literatury formou audiodramat, četby a literárních pořadů
• vysílání mezinárodních sportovních přenosů
• vysílání regionálních sportovních přenosů
• vysílání přenosů méně populárních sportů

Vzdělávací funkce

• pořady pro děti bez reklamy a bez tlaku na konzumní chování
• vzdělávací cykly pro dospělé (věda, příroda, historie)
• výuková podpora pro školy, doplňkové materiály
• popularizace vědy způsobem, který komerční média nedělají
• jazykové kurzy a pořady pro menšiny (včetně slovenské menšiny atd.)

Funkce pro ohrožené a okrajové skupiny

• pořady pro seniory (pomalé tempo, srozumitelný jazyk, relevantní témata)
• obsah pro neslyšící – titulkování, znaková řeč ve zpravodajství
• audiodeskripce pro nevidomé
• pořady pro zdravotně hendikepované
• obsah pro národnostní menšiny (romský, německý, polský jazyk v příhraničních oblastech)

Funkce záchranné sítě a krizové komunikace:

• nouzové vysílání při katastrofách, povodních, výpadcích elektřiny
• jediný celoplošný informační kanál nezávislý na internetu a komerčních platformách
• koordinace s IZS při mimořádných událostech
• varování obyvatelstva, které soukromá média nemusí zajišťovat

Archivní a paměťová funkce:

• Česká televize i Český rozhlas mají bohaté a dobře vedené archivy pořadů
• uchovávání desetiletí záběrů, nahrávek a dokumentů jako národní paměti
• digitalizace starých archivů, které by jinak zanikly
  zpřístupňování historických záznamů veřejnosti (iVysílání, archivy ČRo)
• dokumentace proměn jazyka, společnosti a kultury v čase

Funkce pro demokratický systém:

• platformy pro volební debaty všech relevantních stran (i těch menších)
• rovný přístup k politickému prostoru bez závislosti na PR budgetech stran
• kritická reflexe moci bez ohlížení na inzerenty
• protiváha vůči mediálním skupinám vlastněným oligarchy

Regionální funkce:

• regionální zpravodajství z míst, kam komerční média nejezdí
• pokrývání místních kauz a komunální politiky
• zachycení regionálního kulturního života
• zázemí pro regionální tvůrce a novináře

Méně viditelné, ale důležité funkce:

• existence veřejnoprávních médií jako referenční bod pro standardy žurnalistiky v zemi
• tlaková funkce – samotná přítomnost ČT/ČRo nutí komerční média držet určitou úroveň
• školení a výchova novinářů, kteří pak přecházejí i do soukromých médií
• zakázky pro nezávislé producenty, dokumentaristy a tvůrce – nepřímá podpora celého sektoru
• podpora české hudební produkce povinným podílem české tvorby ve vysílání

Co by znamenalo zestátnění Veřejnoprávních médií?

Změna řízení

• Obě média by přešla pod přímou správu státu – pravděpodobně pod ministerstvo kultury nebo přímo pod vládu
• ředitele by nejspíš jmenoval ministr nebo vláda, nikoliv nezávislá rada
• rozpočet by schvaloval parlament jako součást státního rozpočtu

Závislost na politickém cyklu

• každá nová vláda by mohla měnit vedení, priority a obsah vysílání
• zpravodajství by bylo vystaveno přímému tlaku vládnoucí koalice
• kritika vlády by se stala existenčně riskantnější pro zaměstnance

Financování

• koncesionářské poplatky by pravděpodobně nahradil přímý státní příspěvek ze státního rozpočtu
• výše financování by závisela na politické vůli aktuální vlády
• možnost „trestání“ neposlušné redakce škrty v rozpočtu

Historické a souvislosti a srovnání se světem

• Tento model fungoval za komunismu – Československá televize i Český rozhlas byl přímo stranickým a státním nástrojem propagandy
• V současnosti takto fungují média v Maďarsku po Orbánových reformách nebo v Rusku – formálně „veřejná“, fakticky vládní
• Naopak BBC, ARD nebo ORF jsou záměrně konstruovány tak, aby státní zestátnění nebylo možné bez zásadní legislativní změny

Méně zřejmé, pravděpodobné důsledky

• Autocenzura by nastoupila rychleji než přímé příkazy – novináři a redaktoři by si sami odhadovali, co je „bezpečné“
• Odchod kvalitních lidí – část zkušených novinářů by odešla do soukromých médií nebo do zahraničí
• Ztráta důvěry veřejnosti – sledovanost zpravodajství by klesla, protože lidé by přestali věřit jeho nezávislosti
• Tlak na ostatní média – zestátněná ČT by mohla být využívána k nepřímému ovlivňování mediálního prostředí jako celku
• Mezinárodní signál – pro EU, investory i zahraniční partnery by to byl jasný signál o směřování české demokracie

Česká televize – moje okno do světa

Českou televizi sleduji od dětství. Tehdy to bylo jiné médium, jiná doba, ale základní pocit zůstal stejný.

Zpravodajství

Nejraději sleduji zpravodajství. Ne proto, že bych byl zpravodajský fanatik, ale protože dobré zpravodajství je vzácné. ČT ho v dobrých časech umí dodávat – věcně, bez zbytečného dramatu, s kontextem. Část pořadů sleduju i na internetu. Tam je dobře vidět, jak se ČT sama proměnila – z vysílače, který musíte chytit ve správný čas, na archiv dostupný kdykoli.

Moje oblíbené tváře

Televize jsou lidé. A některé tváře zpravodajství ČT jsem sledoval dost dlouho na to, abych si k nim vybudoval důvěru.

Václav Moravec byl po dvě desetiletí symbolem nedělního politického zápasení. Otázky Václava Moravce se postupně staly jedním z nejviditelnějších politických formátů v zemi – procházeli jimi premiéři, ministři, opoziční politici i zahraniční hosté, a většinou nešlo o klidnou debatu, ale o velmi ostré střety. Mám ho rád především proto, že je to přemýšlivý člověk, který se dobře umí držet tématu. Moravec byl moderátor, který hosty nenechal jen tak proplout.

Michal Kubal je pro mě příkladem novináře, jehož kariéra je životní příběh sama o sobě. V České televizi pracuje od roku 1997 a věnoval se především zahraničnímu zpravodajství z krizových oblastí – pokrýval války v Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Sýrii nebo na Ukrajině. Pamatuju si, jak byl unesen na cestě z iráckého Bagdádu, únos trval šest dní – spolu s ním byl zajat zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka a kameraman Petr Klíma. Člověk, který prošel takovými věcmi a zůstal ve zpravodajství, přináší do práce něco, co nejde naučit a má můj obdiv.

David Borek – Toho mám velmi rád pro jeho blízkovýchodní erudici. Má hluboký vhled do tamního regionu, což vůbec není jednoduché. Působí jako stálý zahraniční zpravodaj, takže to není člověk, který si sem tam vyjede do světa, ale je tam v podstatě trvale. Borek je zpravodaj, který region chápe a dýchá s ním. A to se v době, kdy Blízký východ hoří, cení víc než cokoli jiného. Není bez kontroverzí, jeho styl reportování z Gazy byl terčem kritiky i ze strany kolegů. Ale právě to, že vyvolává debatu, ukazuje, že dělá práci, která má váhu.

Daniel Takáč patří k těm, kdo se v ČT stali součástí jakési televizní krajiny – přirozenou, neobtěžující přítomností. Mám ho rád zejména proto, že zůstává vždy klidný a přitom nepustí hosta pryč z tématu. Nenechává se vyprovokovat a vtahovat tam, kde ho chce mít host.

Petr Vašek je pak ukázkou novináře, který svůj obor zvládl opravdu do hloubky. Studoval televizní žurnalistiku, práci v ČT ale třikrát odmítl a raději psal do Hospodářských novin – s televizí se dohodl až napočtvrté. Nejen na víkend připravuje reportáže o státním rozpočtu, ve kterém se vyzná i lépe než někteří politici. Je to typ novináře, jehož práce je z větší části neviditelná – reportáže bez velkého humbuku, o věcech, které jsou důležité, i když nejsou fotogenické.

Daniel Stach – Jako hvězda se se mi jevil od prvního okamžiku, kdy jsem ho poprvé uviděl. Je to obrovský profesionál a především upoutává svým velikým rozhledem a schopností intelektem pronikat hluboko do nejrůznějších témat. Jeho pořady jsou vždy nabité informacemi a vždy je pro svoje hosty naprosto rovnocenným partnerem. Ať už je to skutečně intelektem, nebo bravurní přípravou, je to zkrátka velmi dobré.

Co za tím vším stojí

Sledovat tyto lidi roky a uvědomit si jejich životní příběhy, to mi připomíná, že za zpravodajstvím nestojí jen redakce, ale konkrétní osudy. Lidé, kteří byli uneseni, kteří přežili teroristické útoky, kteří léta žijí v cizích zemích, aby přinášeli kontextuální zpravodajství domů.

Česká televize je veřejnoprávní instituce, a to slovo „veřejnoprávní“ zní suše. Ale za ním se skrývá konkrétní závazek: přinášet zpravodajství bez ohlížení na inzerenty, vlastníky a politické tlaky – nebo alespoň o to usilovat. Že se to ne vždy daří, a že tlaky existují, ukazuje ostatně i Moravcův odchod. Ale ideály mají podle mě svoji hodnotu a stojí za to se za ně poprat. V mediálním prostředí, kde stále větší část vlastnictví soustřeďují lidé s politickými ambicemi, je schopnost bojovat za ideály vzácností.

Český rozhlas – zvuk, který mě provází

Rádio je intimnější médium než televize. Nevyžaduje pozornost, nevyžaduje zrak, nevyžaduje ani to, abych si sedl. Stačí být – a ono plyne. Český rozhlas mě provází od dětství jako vzdělávací médium, jako zábavný přítel, jako zvuk v pozadí, jako hlas ve vedlejší místnosti, jako průvodce při práci nebo odpočinku.

Nedělní rituál, který se nedá nahradit

Existují věci, které si pamatujeme ne proto, že byly mimořádné, ale proto, že byly pravidelné. Nedělní rozhlasové pohádky patří do té druhé kategorie. Přicházely spolehlivě, v určenou dobu, s určitým hlasem – a právě ta spolehlivost z nich dělala rituál. Podobně sobotní rozhlasové hry. Rozhlas měl vždy zvláštní talent dát věcem zvukovou podobu, která v televizi nefunguje. Pamatuju si ten hřejivý pocit, kdy se člověk nechá vtáhnout do děje, soustředěně poslouchá a … Bylo mi při tom vždycky příjemně.

Reportáže, které šly do hloubky

Mezi pořady, které ve mně zanechaly trvalou stopu, patří například Reportérům vstup povolen – typ publicistiky, která je osobní, protože všechny díly dělala Světlana Lavičková a Tomáš Černý. Měl jsem rád jejich hlasy i způsob popisování věcí. Představte si, že jdete navštívit třeba Pražské letiště a slovy musíte popsat, co tam kdo dělá, jak to tam vypadá, co se děje při odbavení zavazadel. To je přece výzva. A jim se to skvěle dařilo. Nic takového jsem nikdy na komerčním médiu neslyšel. Veřejnoprávní rozhlas mohl tyto pořady dělat i proto, že není pod tlakem okamžité sledovanosti.

A pak jsou tu Toulky českou minulostí – pořad, který si zaslouží kapitolu sám o sobě.

Fenomén jménem Toulky

Toulky českou minulostí vysílá rozhlas nepřetržitě od roku 1994 a je to jeden z těch projektů, jejichž dosah dalece přesahuje žánrové zařazení. Nejde jen o historický pořad. Jde o způsob, jak přiblížit dějiny lidem, kteří by jinak po historické knize nesáhli. Pořad provádí posluchače zábavně i poučně národními dějinami, zachycuje podstatné události i osobnosti, suché letopočty a seznamy jmen prokrví v živou tkáň a hlasy a hudbou jim dodá tvar. Mám ten pořad velmi rád a stad tisíckrát jsem s ním usínal.

Rozhlasový kolektiv Toulek tvoří autor Josef Veselý, režisér Jaromír Ostrý a interpreti Igor Bareš, František Derfler, Věra Zástěrová a další. Každý díl má asi 25 minut. Čtvrt hodiny týdně – a přitom si dokážete přejít českou historii od pravěku po rok 1918 v tisících dílech, bez pocitu, že se učíte. To je mimořádný výkon popularizace, který rozhlas umí, protože si ho může dovolit. A nevěřte tomu, že by nějaký algoritmus AI dokázal takový pořad vygenerovat. Ne, nedokáže to, protože je taklidský, tak vřelý a to AI neumí.

Jak to vidí – komentář bez křiku

Jiný druh hodnoty přináší pořad Jak to vidí. Autorkou a moderátorkou pořadu je Zita Senková, pořad přináší aktuální názory a komentáře nezávislých osobností na dění kolem nás a od roku 2015 se vysílá i speciální nedělní vydání zaměřené na etická a duchovní témata. Je to formát, který na první pohled vypadá nenápadně – krátký rozhovor, jeden host, jedno téma. Ale právě tato střídmost je jeho silou. Komentátor dostane prostor říct, co si myslí, bez moderátorské dramatizace, bez tleskajícího publika, bez záměrně vyhrocených konfrontací. Myšlenka bez obalů. V době, kdy mediální prostor stále více funguje na principu křiku a výkřiku, je to vzácnost.

Co to všechno znamená

Rozhlas je médium, které se naučilo být nenápadné. Nevyžaduje rituál sledování, nevyžaduje obrazovku, nevyžaduje ani plnou pozornost. Přichází do kuchyně, do auta, na zahradu – a přináší s sebou kus světa: historii, komentář, hudbu, příběh. Právě tato každodennost a schopnost být kulisou i obsahem zároveň je to, co jiné médium neumí napodobit.

Poslouchat rozhlas od dětství neznamená jen mít ho rád. Znamená to vyrůstat s určitým způsobem přemýšlení o světě – s tím, že věci mají kontext, že historii stojí za to znát, že komentář nemusí být bitva. To jsou věci, které se nevyučují ve škole. Přicházejí z reproduktoru, nenápadně, v určenou dobu, týden co týden.

Nahradí Český rozhlas komerční rádia?

Pro mě nikdy. Komerční rádia jsou pro mě moc ukřičená, moc se vtírají, moc se mě snaží zaujmout, něco mi nabídnout, něco vnutit. A to já nemám rád. Český rozhlas je průvodce, kulisa, možná mentor. Komerční rádia jsou zábava. Ano, také si je někdy pustím, ale nejsou moje první volba Tou je stále Český rozhlas.

Poslechovost Českého rozhlasu

The post Čím je pro mě ČT a ČRo a co by znamenalo zestátnění appeared first on Přemek Kubák.

Příklady vzestupů diktatur:

Německo – Hitler a konec Výmarské republiky

Hitler se nestal diktátorem přes legalizovaný proces, kdy byl v lednu 1933 jmenován kancléřem. Bodem zvratu byl patrně 23. březen 1933, kdy byl přijat tzv. Zmocňovací zákon (Enabling Act), který vládě (ve skutečnosti Hitlerovi) umožnil vydávat zákony bez parlamentu a i v rozporu s ústavou. To byl v podstatě právní konec demokracie. Dosáhl toho kombinací strachu (Reichstag hoří, hrozí námkomunistické spiknutí), vyhlášením výjimečného stavu, zatýkáním opozice, zastrašováním poslanců, kteří měli o tomto zákoně hlasovat.

Výsledek – formálně bylo Německo stále státem se zákony a parlamentem, fakticky se ale stalo totalitním režimem.

Itálie – Mussoliniho a rozebrání parlamentu zevnitř:

Mussolini se dostal k moci v roce 1922 po tzv. Pochodu na Řím. Král Viktor Emanuel III. ho jmenoval premiérem v rámci normální ústavní procedury, aby uklidnil chaos.

Trik číslo 1 – V roce 1923 došlo k prosazení volebního zákona, takzvaného Acerbova zákona, který říkal, že kdo získá 25 % hlasů, bere automaticky 2/3 křesel v parlamentu. To dalo fašistům obrovskou umělou většinu.

Trik číslo 2 – Postupné utažení šroubů mezi lety 1925 – 1927, kdy Mussolini postupně přetvořil svůj úřad na prakticky neodvolatelné hlavní vedení vlády. Zlikvidoval lokální samosprávy a nahradil je jmenovanými úředníky. Zakázal ostatní strany a zrušil skutečné volby. Zůstaly jen plebiscity s jedním seznamem.

Výsledek – Ze státu s volbami je během pár let policejní diktatura. Vše proběhlo bez jednoho velkého převratu, jen dí díky sérii „legálních“ kroků.

Československo – vítězné volby komunistů a Únor 1948

Náš domácí názor často zní „vyhráli, tak ať vládnou“ dovedený do extrému. V roce 1946 vyhrála KSČ s 38 % hlasů. Na základě toho se Gottwald stal předsedou vlády. Byly to poslední svobodné volby na dlouhá desetiletí.

Prvotní mezidobí – Komunisté měli pod palcem z počátku zejména vnitro, bezpečnostní složky, propagandu a postupně si přebírali státní aparát, ale formálně to pořád byla koaliční vláda.

Únor 1948 – Když se nekomunističtí ministři pokusili odporovat čistkám v policii, podali demisi v domnění, že je prezident Beneš podrží. Ten ovšem pod tlakem hrozby občanské války a sovětské intervence kapituloval a jmenoval vládu, kde měli komunisté vše pod kontrolou. Následoval čistý puč, represe, napsání a schválení nové ústavy „lidově demokratického státu“.

Výsledek – z poslední demokracie ve východní Evropě je během pár dní čtyřicetiletá diktatura.

Hezký (a mrazivý) příklad, jak vyhrané volby neznamenají „mandát zlikvidovat demokracii“.

Maďarsko – Orbán a „liberální demokracie“

Viktor Orbán zatím (v roce 2025) bohužel není historické postava, ale o to je popis jeho uchopení moci důležitější.

Start – Viktor Orbán a strana Fidesz mají od roku 2010 ústavní většinu zcela normálně z voleb.

Co se dělo dál – Prosadil změny ústavy a volebních pravidel ve prospěch Fideszu. Pak přišlo ovládnutí veřejnoprávních médií a nátlak na soukromá média. Dále pak zapracoval na tom, aby se soudnictví stalo jemu podřízené a na oslabení nezávislých institucí.

Sám Orbán to pojmenoval jako „neliberální demokracie“ – Volby zůstávají, ale reálná soutěž je čím dál méně férová.

Výsledek – Formálně parlamentní demokracie, fakticky režim, kde vítěz voleb skoro nemá brzdy.

Venezuela – Chávez, Maduro a rozpad jedné z nejstabilnějších demokracií regionu

Venezuela je v roce 2025 podivně řízenou zemí.

Start – Venezuela byla do 90. let stabilní demokracií. V roce 1998 je zvolen prezident Hugo Chávez.

Klíčový krok – V roce 1999 svolává Chávez ústavodárné shromáždění, prosadí novou ústavu a obchází stávající parlament. Nastává velká koncentrace moci v rukou prezidenta – Keough School of Global Affairs. Došlo k postupně k ovládnutí soudů a volební komise a následně pak k osekání volné soutěže ve volbách a médiích, po kterém následovalo zneužívání státních zdrojů ve prospěch vládní strany.

Chávezův nástupce Nicolás Maduro na něj pak svižně navázal a brzy přišel konec férových voleb, brutální represe, kolaps institucí i ekonomiky.

Výsledek – země, která byla kdysi demokratická a relativně bohatá, je dnes klasický autoritářský režim, i když se pořád ohání volbami.

Turecko – Erdoğan a demokracie pod „výjimečným stavem“

Start – Recep Tayyip Erdoğan přišel k moci volbami, jeho strana AKP dlouho fungovala v rámci systému, který byl minimálně hybridně demokratický.

Zlom – Po protestech a korupčních skandálech přišly tvrdé zásahy proti opozici a médiím. Následoval pokus o puč v roce 2016 a po něm dlouhodobý výjimečný stav, masové čistky, zavírání novinářů a opozice se zavíráním desítek médií.

V posledních letech EU i další pozorovatelé mluví o „nejhorším demokratickém úpadku v historii Turecka“, volby jsou čím dál méně férové a opozice čelí kriminalizaci.

Výsledek – stále probíhají volby, ale režim je fakticky autoritářský – vítěz si systémy „doladil tak“, aby skoro nešlo prohrát.

El Salvador – Bukele, bezpečnost a cena za ni

Čerstvý příklad dnešní doby – a hodně názorný.

Start – Prezident Nayib Bukele vyhrál volby jako „moderní“ outsider.

Bezpečnost jako mandát ke všemu – Od roku 2022 běží trvalý výjimečný stav kvůli gangům, v rámci něhož dochází k suspendováním základních práv, masovému zatýkání (80 tisíc lidí), minimální aplikaci procesního práva a jsou dokumentované případy mučení a úmrtí v detenčních zařízeních.

Zároveň prosadil výklad ústavy umožňující opakovanou kandidaturu, ačkoli dříve byla znovuzvolení bariérou proti autoritářství.

Paradox – kriminalita dramaticky spadla, země hlásí nejnižší počet vražd v regionu – a právě to legitimizuje čím dál tvrdší režim.

Výsledek – Velká část obyvatel se cítí bezpečněji, ale instituce demokracie jsou systematicky rozebírány.

Rusko – z „nedokonalé demokracie“ k otevřenému autoritářství

Vše začalo v roce 2000, kdy mělo Rusko sice slabou, ale existující pluralitu stran, nějakou soutěž mezi nimi a nezávislejší média.

Co následovalo pod Putinem – Ovládnutí televizí a většiny médií.

Následovalo schválení zákonů o „zahraničních agentech“ a „nežádoucích organizacích“, které vedly k likvidaci NGO a nezávislých institucí. A to zejména po roce 2012. To se ještě vystupňovalo po invazi na Ukrajinu v roce 2022.

Volby přestaly být férové – Vylučování kandidátů, manipulace, nátlak, všechny kontrolní orgány byly prakticky vyštípány z pozorování voleb.

Výsledek – Dnes je Rusko hodnoceno jako nesvobodné“ a autoritářské, ne jako demokracie. Systém si formálně drží volby a parlament, ale jde o učebnicové „volební autoritářství“.

Co leze z těchto příkladů za vzorec?

Skoro ve všech případech je scénář hodně podobný:

1. Legitimní vstup do funkce – volby, koalice, jmenování dle ústavy. Tedy přesně to, co popisuješ: „lidé to tak chtějí“.
2. Postupné oslabení brzd a protiváh – Změny ústavy / volebního zákona ve prospěch vítěze (Orbán, Mussolini, Chávez), převzetí kontroly nad policií, tajnými službami, justicí (KSČ 1945 – 48, Rusko, Maďarsko).
3. „Výjimky“ a stavy nouze – Boj proti terorismu, gangům, vnějšímu nepříteli – to je důvod pro výjimečný stav, který se nikdy neskončí (Hitler, Erdoğan, Bukele, Maduro).
4. Normalizace myšlenky, že „vítěz voleb = stát“ – Opozice se přestává chápat jako legitimní protiváha a začíná být vnímaná jako „zrádci“, „agent cizích mocností“ atd.
5. Lidem dochází pozdě, že už není jak to otočit – protože nástroje obrany (nezávislá justice, svobodná média, férové volby) už byly mezitím demontované.

Pohled „vyhráli, tak ať si dělají, co chtějí“ je historicky velmi spolehlivý recept, jak z demokracie udělat něco úplně jiného.

The post Jak se stát diktátorem díky demokracii appeared first on Přemek Kubák.

Kde se vzala potřeba škatulkovat lidi

Jsme emotivní lidé, chceme mít jasno, a tak máme rádi černobílé vidění světa. Jednoduchost a přehlednost je pro nás bezpečnější. Asi jsme to dělali vždycky, ale myslím si, že jsme nikdy v historii neměli šanci znát tolik cizích názorů jako v době internetu. A proto jsme to nedělali tak často. Tato schopnost možná vznikla proto, že jsme v pravěku lidstva potřebovali rychle vědět, kdo je dobrý a kdo zlý proto, abychom přežili. Potřebovali jsme rychle a bez přemýšlení vědět, kdo nás chce zabít, a kdo je přítel.

Jak je to v době internetu

Opravdu nás chce zabít nebo nějak ohrozit někdo, kdo si myslí, že Babiš je lepší než Fiala? Opravdu nás ohrožuje někdo, kdo si myslí, že je lepší jezdit v elektrickém autě než v benzinovém? Opravdu ho potřebujeme od sebe odehnat, nebo ho alespoň ponížit? Jsem na internetu opravdu často a i jako podnikatel se stýkám se spoustou lidí a poslouchám jejich názory. Nejsou to jen názory na webové stránky nebo na nemovitosti, což jsou obory, ve kterých se často pracovně pohybuji. Jsou to i názory na ledacos jiného a mnohdy s těmito názory nesouhlasím. Takže kdybych byl tak zásadový a bavil se jen s lidmi, kteří mají všechny své názory shodné s mými, tak bych se už patrně dávno nebavil s nikým a neměl ani jediného kamaráda.

Jak se vypořádat s jinými názory?

Bylo by hezké mít schopnost vůbec nikoho podle názorů neposuzovat a všechny bezmezně milovat. Jenže tak to zkrátka člověk většinou dělat nedokáže. Jistě, že neodmítnu kupovat rohlíky od prodavačky o které vím, že fandí jinému politickému proudu než já a ani její preference nebudu zkoumat. Ale co s přáteli, nebo s lidmi blízkými u kterých vím, jaké mají názory? Mám je za to přestat mít rád? Ne, nedělám to. Ať si má kdo chce jaké názory chce. Podstatné je jestli je mi s tím člověkem celkově dobře, nebo jestli se spolu potřebujeme domluvit na tom, co chceme vyřešit.

Nedělám si ambice posoudit, kdo je dobrý a kdo špatný a i moje názory na něčí činy považuji za velmi subjektivní. Takže v podstatě odděluju člověka jako takového od jeho názorů i od jeho činů. Jakoby si každého člověka rozděluji na kousíčky, tedy na jednotlivé názory a činy. Každý dělá podle mě něco dobře a něco špatně. Tak proč ho tedy hned odsuzovat, nebo od sebe odstavovat pro jeden názor, nebo čin, se kterým nesouhlasím.

Neškatulkování má svá úskalí

Jenže takto to vnímám a dělám já, ale řada lidí to tak nemá. Takže když jim řeknu svůj názor, mohou si myslet, že si myslím, že jsou špatní. Není to tak, ale nic s tím neudělám. Mohu se jim pokusit vysvětlit, že jde jen o můj pohled na jejich názor a nikoli na ně jako takové. Jestli se to setká s pochopením to je vždy nejisté. Každopádně je dobré, když to pochopí a názorový spor se díky tomu stane neosobním a dojde jen k diskusi, která může být pro obě strany i obohacující.

A co když musím lidi třídit?

Opravdu jsou situace, kdy musím říct, jestli je podle mě člověk jako celek dobrý nebo špatný. Naštěstí jich moc není. Jednou z takových situací jsou například volby. Tam se po mně chce, abych si zkrátka vybral. Řeknou mi, že mám 10 kandidátů a nemám zbytí a musím si vybrat jednoho jako celek. A tak pak volím toho, kdo je mi názorově a z hlediska činů nejblíže. Je jasné, že to nejde posoudit tak jednoduše, tedy například matematicky. Nejde to brát tak, že s třemi jeho názory souhlasím a se dvěma ne a tak ho budu volit. Podstatné je také jaká je pro mě důležitost daného názoru a také je v rozhodování veliká dávka intuice. Takže ano, někdy i já lidi třídím na černé a bílé. Ale to jen pro ti tu danou chvíli, kdy se to po mně chce.

Co z toho pro mě plyne

1. Ve výsledku si o žádném člověku nemyslím, že je jen dobrý, nebo jen špatný.
2. Neodsuzuji jako lidi ty, s jejichž názory a činy nesouhlasím.
3. Obklopuji se rád těmi, se kterými mám více společného.

The post Svět není černobílý = člověk není názor appeared first on Přemek Kubák.

Autor – Juraj Martoník

Interpret – Radek Hoppe, Zbyšek Horák

Kde koupit

• Audioteka.com

The post Paměti česko-slovenského diplomata napříč režimy appeared first on Přemek Kubák.

Jaké jsou Babišovy nejsilnější zbraně

• Pochopil, že politika je marketing.
• Umí v lidech vyvolat emoce a dobře jich využít.
• Umí ze sebe ve správný moment udělat oběť a chudáčka.
• Je ochoten zahodit zodpovědnost a ze státních peněz rozdávat dárečky.
• Dokáže si přivlastnit úspěchy a naprosto mlčet o neúspěších.
• Na rozdíl od ostatních neuráží jednodušší lidi.
• Není nudný a pochopil, že lid má rád baviče.

Babiš není černobílý

Nejsem nějaký zaťatý antibabišovec, ani tepač zlodějů a zlotřilců. To bych se uteal k smrti, protože je tady obrovské množství lidí, kteří kradou, podvádějí, lžou a není v mých silách proti nim jakkoli bojovat a proto se jimi ani moc nechci zabývat. Nicméně se blíží parlamentní volby a mě přijde hloupé, aby i nadále tvořil zákony ten, kdo je pak využívá v businessu a aby si dotace od státu či EU přihrával ten, kdo reprezentuje stát.

Jestli je Babiš víc lump, nebo víc hrdina, to ať posoudí jiní.

Co po Babišovi?

Není těžké sestřelit Babiše. Stačí, aby se správně spojila opozice a došlo by k tomu. Jenže co pak, co až prohraje volby a odejde? Je zde někdo, kdo by dokázal být dobrým lídrem, tedy premiérem? Je zde výrazná osobnost, která dokáže mluvit se širokým spektrem politiků a třeba i sjednocovat lidi? Podle mě není. Místo toho je zde celá řada nemoudrých až populistických kohoutů, kteří by rádi získali moc. Mnozí z nich už ovšem skoro neudrží moč a schází jim kreativita, nadhled, respekt … Prostě takový ten mladický elán, který bychom potřebovali. Nepotřebujeme ve vedení země staré chlapíky, kteří si ještě chtějí užít, ani mladé levicové šviháky, kteří by tady chtěli budovat přestřeleně sociální stát. Nepotřebujeme ani xenofoby, populisty a ultrapravicové pseudovlastence, kteří si myslí, že vlastenec je ten kdo někoho vyhání a bojí se i černýho kafe.

Potřebujeme moderní, pokud možno mladé, kreativní, respektující, poctivé, podnikavé lidi, za kterými se netáhne smrad z minulosti a nebojí se budoucnosti. A takového člověka bohužel u nás jaksi nyní nevidím.

The post Proč lidi volí Babiše appeared first on Přemek Kubák.

KSČM

Plusy:

• Poměrně jasně vybarvená strana, která nezastírá, že je nástupcem totalitní KSČ.

Mínusy:

• Nikdy se neomluvili za zločiny komunismu.
• Mají stále totalitní levicové choutky, jako je znárodňování, diktování lidem, co mají dělat.
• Je v ní hodně lidí, kteří pláčou po socialismu.

Starostové a nezávislí

Plusy:

• Jejich lidé poměrně dobře pracovali v komunální politice.
• Není kolem nich mrak průšvihů a afér.
• Jejich lídrem doposud byl vždy jasně mluvící člověk.

Mínusy:

• Jakási trvalá neschopnost vyrůst ve větší stranu a proto se často musí k někomu přimknout.

Moravané

Plusy:

• Nic mě nenapadá.

Mínusy:

• Objeví se vždy jen před volbami.
• Vzbuzují v lidech pocit, že Moravě by se jako samostatnému subjektu dařilo lépe.

ČSSD

Plusy:

• Vždy mají ve straně několik zajímavých osobností, které by podle mě mohly být i lídrem.

Mínusy:

• Jejich současný lídr Jan Hamáček je na mě až moc veliký pletichář.
• Z této strany vzešla nejedna podivná (převážně škodící) postava naší politiky, včetně prezidenta Miloše Zemana, nebo například zesnulého předsedy Stanislava Grosse, nebo buldočí muž Jiří Paroubek.
• Jejich čelní představitelé podezřele často neumějí počítat, nebo respektive možná záměrně počítají špatně. Například současná ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, nebo bývalý předseda Jiří Paroubek, který veřejně hlásal, že dluhy se nemusejí platit.

ANO 2011

Plusy:

• Předseda, tedy Andrej Babiš je pracovitý. To ovšem může být negativní, protože lze intenzivně pracovat i na hloupostech a o to větší dopad pak mají.
• Vynikající politický marketing.

Mínusy:

• Předsedou je člověk s pochybnou minulostí.
• Předseda rozhoduje o dotacích, státních zakázkách a zákonech a současně z nich profituje.
• Vše je v této straně o lídrovi. Je to tedy až příliš strana jednoho muže.

Piráti

Plusy:

• Mají inteligentního a výrazného předsedu, který umí správně používat rodný jazyk.

Mínusy:

• Poslední dobou se projevují příliš levicově.
• Často se stává, že jejich poslanci hovoří o něčem, čemu nerozumí a tváří se, že tomu rozumí. Například trh s nemovitostmi.
• Neumějí vystupovat jednotně a tím vzniká obraz mírně chaotické, rozevláté strany. Oni sami to prezentují jako důkaz demokratičnosti, ale je z toho spíš guláš.

TOP09

Plusy:

• Poměrně dlouhodobě konzistentní politické názory a směr. Strana je tedy jasně čitelná.
• Sympatická současná předsedkyně, která dokáže jasně formulovat myšlenky.

Mínusy:

• Mírně zdivočelý bývalý předseda Kalousek.
• Absence více výrazných osobností.

Přísaha

Plusy:

• Lídr hnutí Robert Šlachta v minulosti vykonal veliké množství práce u Policie a zdá se mi, že to byla dobrá práce.
• Velmi dobrý politický marketing.
• Pan Šlachta je silná osobnost s dobrou znalostí podnikatelských, politických i jiných pletich a umí číst v lidech.

Mínusy:

• Absence více výrazných osobností. Hnutí je postaveno na tváři pana Šlachty.
• Nejistota, s kým (v případě úspěchu) bude chtít jít pan Šlachta, tedy celé hnutí, do koalice.

KDU-ČSL

Plusy:

• Okolo strany není příliš mnoho afér a stále v ní žije jakýsi duch Josefa Luxe. To byl sice pletichář, ale zdálo se mi, že měl své hranice a nezašel v nich příliš daleko.

Mínusy:

• Strana, která půjde do koalice i „s čertem“, jen aby byla ve vládě. V minulosti to mnohokrát udělala.
• Strana má v názvu křesťanství (řekněme že je to symbol porozumění a humanity), profituje z toho v některých regionech ve volbách, ale na chování to moc znát není.

Trikolora

Plusy:

• Nic mě nenapadá.

Mínusy:

• Podivná strana s mírně extremistickými, populistickými názory, ve kterých je jasně otisknutý duch Václava Klause mladšího a tím i staršího.
• Absence výrazných, moudrých osobností.

Strana zelených

Plusy:

• Nic mě aktuálně nenapadá, což mě mrzí, protože jinak je myšlenka ochrany přírody důležitá.

Mínusy:

• Totálně zklamali voliče tím, že neunesli tíhu zodpovědnosti a brzy po vstupu do vysoké politiky se rozštěpili na mnoho názorových frakcí, poté se rozhádali a rozpadli.
• Absence jakékoli zajímavé osobnosti.
• Strana je prázdnou skořápkou.

Volný blok

Plusy:

• Nic mě nenapadá.

Mínusy:

• Předseda věří konspiračním teoriím a sám je vytváří. Například pomohl rozšířit fámu, že letadlo vyčkávající nad Brnem kvůli špatnému počasí, sypalo Covid 19.
• Předseda Lubomír Volný se proslavil tím, že se popral ve sněmovně a pak využil popularitu k založení hnutí.
• Do strany pan předseda nabral lidi jako Jana Bobošíková a Hana Lipovská (rozvracečky České televize).

ODS

Plusy:

• Velmi jasně čitelná strana se stabilními hodnotami.
• Ve straně jsou zajímaví lidé, jako je Miroslava Němcová, Zbyněk Stanjura, nebo Miloš Vystrčil, který se často vymezuje proti prezidentu Miloši Zemanovi.

Mínusy:

• Poměrně silně zamotaná minulost ve které figurují podivné postavy jako Ivan Langer, Václav Klaus, …
• Petr Fiala je slabý předseda.
• Promrhali mnoho důvěry voličů. Byli mnohokrát vládnoucí silou a kvůli aférám přišli o přízeň voličů. Jejich aféry otevřely ke vstupu do politiky dveře Andreji Babišovi.

SPD

Plusy:

• Nic mě nenapadá.

Mínusy:

• Jedná se o hnutí jednoho muže, tedy předsedy Tomia Okamury, který na mě působí jako člověk, kterému jde především o to, aby byl populární.
• Pan Okamura bere do strany kohokoli, kdo nejde proti jeho názorům a je výrazný. Tito lidé ho pak průběžně opouštějí, zrazují (například při rozvratu jeho vlastní strany Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury) a zakládají si vlastní radikální strany, jako je Volný Blok.
• Pan Okamura si vyzobává témata pomocí nichž může snadno manipulovat voliči. Je to tedy populista, který vyvolává v lidech emoce, zpravidla strach, nenávist a pak nabízí řešení.

The post Parlamentní volby 2021 – koho volit appeared first on Přemek Kubák.

1. Kolik procent z testovaných je pozitivních – tím se eliminují rozdíly způsobené počtem testů a zmizí děs z absolutních čísel, která jsou na nás stále chrlena.
2. Kolik lidí zemřelo na Covid, aniž by byli obézní, měli rakovinu, cukrovku … Tím se velmi eliminuje bláznění z počtů úmrtí lidí, kteří by stejně pravděpodobně brzy zemřeli.
3. Na kolik procent jsou vytížená JIP oddělení určená pro Covid – tím se eliminuje šílení z toho, že máme 7 nebo 9 tisíc lidí s Covidem v nemocnicích. K čemu je nám obyčejným lidem, abychom věděli takové číslo, když se neříká a neumíme si dopočítat, na jakých odděleních, v jakém stavu ti pacoši leží a kolik zbývá kapacit.

Procenta jsou lepší než absolutní čísla

Myslím si totiž, že absolutní, lokálně měřená čísla jsou toliko pro hovado dobrá a místo toho je potřeba Evropsky či světově jednotnou metodikou měřit a vyhodnocovat trendy a porovnávat je mezi zeměmi, etniky, podnebními pásy, věkovými skupinami atd. Jedině tak budeme vědět co, kde, kdy a na koho zabírá.

No a co dál?

Tak teď už jen aby Evropští nebo světoví bouráci vymysleli jednotnou metodiku … ehm … noooo ….. možná …. Tak zase nic … Dál budou sčítat a násobit nesmyslná čísla, kterými pak děsí sami sebe i okolí.

Tak nic no ….

Takže zpět do roboty, abychom ten peklec mazec Covidový (b)lívanec ufinancovali … HAWK!

The post Jablka a hrušky nesčítat!! appeared first on Přemek Kubák.

The post Landa a Ledecký podporovateli očkování? appeared first on Přemek Kubák.

Je o životě pana Šlachty, o jeho práci a situacích, do kterých se dostal. Je pochopitelně i o kauzách. Není ale o senzacích a nedozvíte se v ní, něco naprosto převratného, co by odstřelilo nějakého současného politika. Přesto si myslím, že bude mnohým dlouho ležet v žaludku a o to víc autory (pana Šlachtu i pana Klímu) velmi obdivuji.

V knize se dozvíte také názory přátel na pana plukovníka a bohužel se nedozvíme názory jeho oponentů a nepřátel, protože ti se odmítli vyjádřit.

Autor – Josef Klíma, Robert Šlachta

Interpret – David Prachař, Ivana Jirešová, Jiří Šafránek, Josef Klíma

Kde koupit

• Audioteka.com

Odkazy a zdroje

• Video kanál pana Šlachty
• Facebook
• Webové stránky
• Wikipedie

The post Třicet let pod přísahou appeared first on Přemek Kubák.