Co dělat s blokací

Pak jsem požádal o přehodnocení a bez vysvětlení mi ho zase zprovoznili. Když se podívám do stavu účtu, není tam v historii vidět žádný záznam a není nic divného ani v aktivitách, ani se nikdo podezřele nepřihlašoval … To všechno je dobré udělat poté, co je profil odblokován.

Jak nepřijít o business

Ne že bych se z toho hroutil. Na Facebooku nejsem závislý já, ani moje podnikání, ale člověk si tak říká, jak je to opojné mít kanál pro sdělování svých myšlenek celému světu a jak snadno ho někdo může zablokovat a tím třeba i ztratit definitivně kontakty na některé lidi. Ono totiž nejde jen o to, že pak člověk nenapíše nic na svou zeď a nikomu nic neokomentuje. To se všechno dá nahradit založením nového profilu, nebo třeba odchodem na jiné platformy. Ale člověk tím ztratí i možnost kontaktovat x lidí, které má třeba jen v Messengeru. Ano, sice si myslím, že můžete z FB stáhnout i při blokaci veškerá svá data, ale co pak s nimi? Jak kontaktovat své přátele? Co když se to kontaktování nepovede? Facebook je v tomto ohledu dost bezohledný.

Obecná doporučení

Podle mě je nejlepší být i na jiných sociálních sítích, mít dobře vedený profesní anebo třeba i osobní blog a kromě toho se v podnikání nevykašlat na vytvoření vlastního webu, jeho SEO a optimalizaci pro AI. Zkrátka a dobře je třeba mít postavený online marketing na více pilířích a nikoli jen na Facebooku či jiné sociální síti.

Co se tedy vlastně stalo?

A co že jsem tedy vlastně měl za hřích? Vůbec netuším. Občas třeba nějakou otázku položím hromadně deseti, patnácti lidem, ale … Mně na Facebooku v diskusích několik lidí vyhrožovalo fyzickou likvidací. Je opakovaný dotaz na finanční či historickou gramotnost opravdu menší zlo, než vyhrožování, anebo zkrátka a dobře Facebook nezvládá administrování obsahu? Kdo ví. Tak doufám, že mě za tuhle úvahu taky nebloknou, a proto jsem ji napsal jen na svůj blog. Což je ostatně podle mě dobrá strategie, jak se bránit tomu, aby někdo znehodnotil mou práci.

Jak obecně chránit svůj účet

Takže co se stalo, nevím. A nevím ani, proč mi najednou profil úplně odblokovali. Nevím tedy ani, jak spolehlivě předejít problémům. Rozhodně je ale dobré dodržovat obecné zásady:

• V diskusích buďte slušní,
• nedělejte nic přehnaně intenzivně,
• neklikejte na podezřelé odkazy,
• občas si změňte heslo,
• nahlédněte v nastavení do posledních aktivit v účtu a zkontrolujte, jestli není ve vašem účtu přihlášený někdo z podezřelého zařízení,
• podívejte se, jestli nedošlo k přihlašování v divný čas, tedy jindy než kdy jste se nepřihlašovali,
• mějte dvoufaktorové přihlašování (tedy nestačí login a heslo), třeba s ověřením v autorizační aplikaci,
• podívejte se občas do Meta Business Suite, jestli tam neběží nějaké kampaně, o kterých nevíte,
• nemějte v Meta Business Suite zbytečně uložené platební karty.

Tím vším můžete zvýšit bezpečnost vašeho facebookového profilu.

The post Blokace profilu na Facebooku appeared first on Přemek Kubák.

Přitahuji si psaním ty pravé zákazníky

Občas se připletu i do nějaké ostřejší diskuse a tamní hrdinové mi sem tam napíší „kdo tě platí“. S chutí pak odpovídám, že jsem za psaní skutečně placený. Ano, psaní na Facebooku mi skutečně vydělává a dá se tedy říct, že píšu za peníze. Jen se to neděje tak, jak si mnozí na první pohled myslí. Ne, nedostávám od nikoho peníze za to, že někoho pochválím, nebo pomluvím.

Jak to tedy je? Je to jednoduché. Pokud se člověk často veřejně projevuje, dělá tím určitý dojem na širokou skupinu lidí. Moje dlouhodobá zkušenost je, že upřímným psaním přitahuji ty čtenáře, se kterými si lidsky rozumím. Někteří z nich pak mají zájem nejen o mé názory, ale i o mou práci. Následně je vysoká šance, že se nám bude dobře spolupracovat.

Proč tedy diskutuji i s těmi, se kterými nesouhlasím?

Diskutuji naprosto s kýmkoli a nikoho nepovažuji za hloupého. Dělám to tak proto, že:

1. Svět je plný názorů a bylo by snadné někoho odsoudit za to, co píše, nebo co si myslí, a ani se s ním nebavit. Jenže to je podle mě přílišná zkratka, která vede k zbytečnému odsuzování lidí. Proto hovořím v diskusích vždy jen o názorech a nikoli o lidech, jako takových. Říkám tedy „toto je hloupost“ a nikoli „vy jste hlupák“.
2. Uvědomuji si, že i když diskutuji s někým, kdo se mnou nesouhlasí, tak to vůbec ničemu nevadí. Nemusím se s každým ve všem shodovat a rozdílné názory jsou obohacující.
3. No a nakonec to obchodně nejpodstatnější – Diskusi nečtou jen ti, kteří ji aktivně komentují. Čtou ji i náhodní čtenáři, kteří se často ani nezapojují. Přesto i tím zvyšují můj dosah a možná si mě i zapamatují. Slušná diskuse s nesouhlasícím člověkem totiž není jen výměnou názorů, ale vypovídá velmi dobře i o mém chování a povaze. Ukazuje tak potenciálnímu klientovi, jak se pravděpodobně budu chovat k němu osobně. Rozumný klient také pochopí, že spolu můžeme i nesouhlasit, a neznamená to zásadní rozkol.

Kolik jsem takto získal zakázek?

V minulém roce jsem z Facebooku nabral zhruba 5 zákazníků, pro které jsme pak dělali web. Zhruba píši proto, že zdroj není vždy jistý. Můj marketing je totiž mnohaúrovňový a nespoléhám se jen na sociální sítě. Někdo si mě všimne na Facebooku, podívá se na náš web, LinkedIn nebo YouTube a ještě mu pak něco o mně a mojí práci třeba řekne nějaký jeho kamarád. Jsou to tedy spojité nádoby, ve kterých sehrává Facebook zajímavou roli. Každopádně 5 zákazníků = obrat přes 250 000 Kč, což vůbec není špatné.

Psaní mě baví

Psaní je pro mě forma relaxace. Umím psát rychle, tříbím si tím myšlenky, dělám si mnoho poznámek a z některých pak vznikají příspěvky. Pochopitelně se také občas vypisuji z emocí, tedy z pocitů, což je pro mě důležité zejména, pokud se cítím unavený okolním světem. Je to jakási forma vnitřní očisty. V neposlední řadě si také pomocí zápisu myšlenek oprašuji český jazyk. Naštěstí již léta mohu psát téměř výhradně na počítači, takže se tím eliminovala moje značná dysgrafie a ostatní po mně nemusejí nic pracně louskat.

Základní pravidla

Jsem obyčejný člověk a svá pravidla proto někdy porušuji. Zpravidla se jimi ale opravdu řídím. Jaká pravidla?

1. Neznámým lidem vykám i když mi tykají – Znám pár lidí, kteří tykají všem a je to jejich hezká přirozenost. Znám ovšem podstatně více těch, kteří používají tykání jako nástroj, pomocí kterého chtějí druhého oponenta umenšit nebo dokonce urazit. To rozhodně není mým cílem a proto se i ve virtuálním světě chovám tak, jako v reálném životě. Tykám tedy pouze kamarádům, rodinným příslušníkům a dětem.
2. Držím se tématu – Každý může psát o čem chce, ale aby diskuse k něčemu byla, mám raději, když se moc tématicky nevětví. Mluvit v diskusi o fotovoltaikách a najednou přejít k orlu mořskému nebývá pro ostatní čtenáře úplně zajímavé.
3. Neoplácím drzost drzostí – V reálném životě je možná pro někoho jednodušší to drzounovi pěkně nandat a třeba mu dát pár facek. Jenže na Facebooku je z oplácení drzostí jen diskuse plná sprostoty, což považuji za ztrátu času. Proto drzouny utínám. Dělám to buď tak, že jim popřeju hezký den a dál se s nimi nebavím, nebo je případně blokuji, abych od nich už nic neviděl. K tomu přistupuji zpravidla jen u hodně agresivních jedinců, a pokud se jejich dotírání opakuje.

Celkově považuji sociální sítě a diskuse za přínosné. Je sice pravdou, že způsob, jakým se lidé o sobě dozvědí je také závislý na algoritmech, ale kvalita diskuse je pak vždy daná tím, jak se k sobě diskutéři chovají.

The post Proč jsem aktivní na Facebooku appeared first on Přemek Kubák.

Ano, čtete správně. Já si skutečně klienty vybírám. Toto konstatování není machrování. Není to o tom, že bych měl vždy přehršel poptávek. Je to míněno zcela jinak. Svoji práci, tedy tvorbu webových stránek, nepovažuju jenom za práci. Děláme weby pro malé a střední firmy a jsme dostatečně technicky zdatní na to, abychom zrealizovali téměř jakoukoli zakázku. Jenže moje práce pro mě není jen zdroj příjmů, ale vždy jsem chtěl, aby mě taky bavila. Proto jsem před lety odešel ze zaměstnání a proto jsem zkoumal, jak začít podnikat a přitom nebýt časem otrávený. Chtěl jsem si jednak sám řídit svoji práci a dělat ji v klidu. Jenže jsem brzy pochopil, že s některými klienty to prostě v klidu nejde.

Navíc tvorba webu není něco, co by skončilo tím, že web předáme klientovi. Po spuštění se staráme i o jeho technickou správu, tvoříme další obsah, nebo provádíme průběžně SEO a jsme tedy s klientem i nadále v intenzivním kontaktu.

Klíčové je vzájemné porozumění od prvního momentu

Pochopil jsem velmi brzy, že pokud si nerozumíme už na první schůzce, ztráceli bychom v budoucnu čas a jakákoli další spolupráce by byla jen vzájemné trápení. Několikrát jsem šel do zakázky, o jejímž zadavateli jsem měl veliké pochybnosti a vždy se pak spolupráce silně zadrhávala, až se v mnoha případech zastavila úplně. Většinou jsme tyto zakázky přesto dodělali, ale rozhodně to nebyla bezproblémová a příjemná práce.

Jak na to – základní předpoklady pro úspěšnou schůzku

• Chodím na schůzky připravený – Vím maximum podrobností o klientovi, jeho práci, o jeho oboru, konkurenci, lokalitě, … Zkrátka o všem, co je možné zjistit předem.
• Vím, že klient podniká v oboru, který mi není proti srsti – Před schůzkou si zjistím, v jakém oboru nebo oborech klient podniká a vím, že mi jeho podnikání není takzvaně proti srsti. Například jsem vždy nakloněn spolupráci, pokud klient pracuje v realitách. Další obory, které jsou pro nás akceptovatelné a máme s nimi mnoho zkušeností, je strojírenství, stavebnictví, stěhování, potravinářství atd. Co nás nezajímá a nechceme se tomu věnovat, jsou weby politiků, farmaceutických firem nebo porno průmyslu.
• Na první schůzce jsem vždy velmi pozorný – Je to tak trošku rituál. Vyberu pro schůzku vhodné místo, Oprostím se od všech ostatních myšlenek a v klidu pak během našeho povídání vnímám o čem si povídáme a hlavně jak na mě klient působí.
• Během schůzky si zapisuju maximum informací – Zapisuji si i takové, které přímo nesouvisejí s tématem webu. Několikrát se mi stalo, že si mě klient vybral právě proto, že viděl, jak jsem na schůzce pečlivý. Zapisuji si vše i proto, abych mohl po schůzce dobře předat informace kolegům a abychom se mohli v klidu soustředit na přemýšlení o zakázce a nacenění prací.
• Pocit po schůzce je pro mě klíčový – Jestliže mám po schůzce dobrý pocit, bývá často z poloviny „ruka v rukávě“ a můžeme pak v klidu přemýšlet nad zadáním a následným naceněním webu.

Jak nás zákazníci najdou

Možná jsem to měl napsat v úvodu, ale chtěl jsem, aby byl článek ponejvíc o tom, jak si klienty vybírám a teprve až potom o „technické“ stránce věci.

Klienti si nás najdou sami – Je pro mě zcela klíčové aby nás klienti našli sami, tedy abychom byli dobře dohledatelní na internetu. Proto neděláme SEO jen pro naše klienty, ale také pro nás, Tímto způsobem získáváme zhruba třetinu zakázek.

Ti, pro které jsme již něco dělali – Dělali jsme weby pro celou řadu klientů a pro mnohé z nich děláme také SEO. Mezi ně patří například RE/MAX Alfa, Stěhovací firma Stěhování Cibulka, Online stavebniny 365 Shop.cz a mnoho dalších.

Klienti na doporučení – Ti, pro které jsme již něco dělali, nás často doporučují i dalším známým.

Aktivita na sociálních sítích – Trendem posledních 10 let je také být aktivní na sociálních sítích. Jsem člověk psavý a komunikativní a proto mi není cizí i využívání Facebooku a dalších platforem pro podporu podnikání. Facebook pro mě tedy není jen žvanírna, ale také zdroj zajímavých kontaktů a možností.

The post Jak získat nové klienty appeared first on Přemek Kubák.

Se vznikem sociálních sítí přišlo do módy tykání. Na někoho dolehlo více, na někoho méně. Troufám si tvrdit, že v korporátní sféře i při komunikaci na sociálních sítích stále převládá vykání a taková řekněme odměřenost, nebo snad lze říci že i slušnost a respekt. Naproti tomu v různých obecných tematických skupinách, tam je převaha těch, kterým říkám Tykáčci. Jsou to lidé, kteří mají evidentně pocit, že na sociálních sítích jsme si všichni rovni a že tedy mohou i zcela neznámému člověku tykat. A tak se zde potká ředitel nadnárodní korporace, který skromně položí nějaký dotaz, se čtrnáctiletým klukem, který při popíjení Redbullu zahájí komunikaci stylem „hej kámo, ty seš úplná lama“. Vždycky si pak říkám, jestli by se takto bavil i kdyby ten člověk stál před ním a představuju si, jak by to vypadalo. Mlaďoch v orvaných džínách s cigárem v puse a proti němu třeba jeho budoucí zaměstnavatel, tedy pán z věhlasné firmy. No a mlaďoch začne „nazdar kámo, máš vole pěkně hnusný sako“. No nevím, jestli by se takhle situace opravdu odehrála. Ale třeba jo, kdo ví. Každopádně mi to i na Facebooku přijde bizarní a obdivuji všechny Tykáčky, kteří se takto baví s neznámými lidmi. Myslím si, že je to i škoda, protože to mnohé zajímavé lidi odradí od další komunikace, což může mít neblahé důsledky. Třeba když se jedná o potenciálního klienta. Ale co už, že? … Nic :-).

The post Vykáček a Tykáček appeared first on Přemek Kubák.

The post Landa a Ledecký podporovateli očkování? appeared first on Přemek Kubák.

Moje úvahy se spíše točí okolo toho, jaká se kolem tohoto činu strhla informačně – twittrovo – facebooková vichřice. Nemám tím ale namysli tweet Donalda Trumpa o této události, ale spíš to, jak se o ní mluví na sociálních sítích. Okamžitě došlo ke klasické polarizaci na zastánce Ameriky a na její odpůrce, ale také se vytvořily podskupiny:

• Zastávám se Ameriky, ale nenávidím Trumpa
• Zastávám se Ameriky i Trumpa
• Zastávám se Ameriky, ale nenávidím Írán
• Nenávidím Ameriku, ale mám rád Trumpa

A tak dále a tak dále … Vzniklo téměř nekonečné množství názorových skupin.

Mají ale jedno společné. Téměř všichni diskutéři vědí, kdo za to může. A to je fascinující. Vědí to lidé, kteří jsou profesí dělníci, učitelé, inženýři, popeláři, matky na mateřské. Vědí to mladí, staří, důchodci i puberťáci … Ti všichni mají jasno. Mnozí dokonce vědí i jak se to stalo a co bude následovat.

Co Čech, to odborník na cokoli

Je pro mě fascinující, kolik máme odborníků na cokoli a jaké množství lidí si myslí, že rozumějí všemu natolik, že se k tomu mohou ihned z fleku „fundovaně“ vyjádřit. No pochopitelně, že to myslím ironicky, protože tady ve skutečnosti máme jen pár lidí, kteří mají do podobných událostí nějaký vhled a o těch většinou ani nevíme, protože zpravidla pracují někde v tajných službách. Pak je tady asi pár velmi sečtělých a zkušenostmi vybavených lidí, kteří jsou schopni tak nějak predikovat, co by se tak asi mohlo stát. No a možná zde máme i nějakého moudrého politika, který tuší, jak bychom na to my jako stát měli správě reagovat. Takže celý ten sociální svět je prostě jedna veliká srajda majda a kec mec lívanec, ve kterém se všechno semele, ale ve skutečnosti je v něm relevantních informací asi tolik, jako rychlosti v cikánském kolotoči.

Takže co s tím? No možná je lepší to ani nečíst, nebo na to nereagovat, nediskutovat, odstřihnout se od toho a nechat to naprosto být. A to je přesně přístup, který se mi asi nejvíc líbí. Ano, rád si také přečtu něco od lidí, kteří o daných událostech něco vědí a nějak nad nimi přemýšlí, ale číst tunu komentářů od někoho, o kom nic nevím, to je prostě úlet. Ulétával jsem dlouho a od letošního roku se tomu už raději hodlám vyhnout.

Jo a ještě něco

Některá média tvrdošijně píší o Sulejmáním a jiná o Solejmáním … Jen aby to nebyl Olejmání, když je z arabského světa.

The post Tak nám zabili Sulejmáního appeared first on Přemek Kubák.

Pokud vidím na něčím profilu veliké množství citátů, tak ho začínám považovat přinejmenším za myšlenkově nekreativního. Mohu se pochopitelně mýlit, ale zatím jsem neviděl, že by měl například nějaký pan profesor, historik, nebo jiný vzdělanec či moudrý člověk svůj profil plný citátových „moudrostí“.

Čím je nahradit?

Vlastně si nejsem jistý, jestli má smysl je vůbec něčím nahrazovat. Ale pokud ano, tak ideálně vlastními myšlenkami. I kdyby to byly myšlenky rozvíjející nějaký citát, nebo ho třeba vyvracející, tak by to jistě bylo přínosnější než prosté citování.

Mohu se mýlit

Možná jsem ale jen něco nepochopil a citáty jsou ve skutečností solí země. Kdo ví. Zajímavé by bylo, co by na šíření svých slov řekli sami jejich autoři. Nejsem si jistý, jestli by právě ty naše vejšplechty považovali za vše vystihující esenci svojí moudrosti nebo učení. Dokonce si myslím, že by si mnohdy ani nepamatovali, že někdy něco takového řekli, nebo napsali

Falešné citáty

Vídám mnoho citátů, které jsou připisovány věhlasným osobnostem, jako je například Albert Einstein. Existují dokonce stránky, které se specializují právě na jejich moudra. Tyto stránky pak uživatelé internetu ochotně považují za dobré zdroje a protože jsou objevené moudrosti v souladu s jejich světonázorem, tak už si ani neověřují jejich pravost a sdílejí je. No a pak už se citát šíří internetem, letem světem.

V čem jsou citáty pozitivní?

Pro mě skoro v ničem. Už když je vidím, tak tím ztrácím čas, propadám melancholii, z toho, že nejsem tak moudrý, abych se jimi řídil a … a raději je dál nečtu.

Jedna věc na nich ale přece jen pozitivní je. Když vidím profil člověka, který na nás dští jeden citát vedle druhého, tak z jeho profilu rychle prchnu a neztrácím s ním čas.

The post Citáty, citáty a zase citáty appeared first on Přemek Kubák.

Bezbariérovost – Diskuse na sociálních sítích jsou platformou, kde může kdokoli a kdykoli zcela zdarma říci celému světu své názory. To je něco, co bylo ještě před pár lety naprosto nemyslitelné. Ještě v devadesátých letech by realizace takového sdělení znamenala obrovské investice. Bylo by potřeba zaplatit prostor v televizi, v rádiu, nebo v novinách. Popřípadě mohla hudební skupina dát své myšlenky do písní a vydat album s nadějí, že si ho koupí veliké množství lidí. Jiná média schopná širším způsobem zasáhnout masy v podstatě neexistovala. Z tohoto pohledu jsou diskuse na sociálních sítích opravdu výjimečné.

Úleva od života – Za další jejich skvělou schopnost považuji to, že si lidé v diskusích uleví. Proberou něco, co by mnohdy mohli jen těžko prodiskutovat a proberou to dokonce i s neznámými lidmi. To může být pro mnoho lidí prospěšné. Mohou také načerpat jejich zkušenosti, vyslechnout si názory a následně nad nimi pak přemýšlet. Pro někoho je diskuse na netu i takové vyb(l)ití emocí.

Svoboda vyjadřování – I přesto, že se říká, že je na sociálních sítích cenzura tak to tak většinou není. Facebook i jiní provozovatelé se snaží technickými opatřeními zamezit pouze tomu, co je nezákonné a sprosté. Jsou zde také snahy detekovat Fake news, ale ty jsou spíše zatím v plenkách a pokud vím, tak ta detekce probíhá velmi opatrně. Musí probíhat opatrně, protože pokud napíšu třeba „neřekl jsem, že Rusko k nám dovezlo atomovku“, tak už by to mohl nějaký příliš přísně nastavený algoritmus špatně pochopit a příspěvek neprávem odfiltrovat. Takže ano, svoboda vyjadřování stále na sociálních sítích je a je skvělá!

Online hospoda – Sociální sítě mi připomínají hospodu. Z člověka tam opadnou zábrany a klidně řekne i to, co by jinak neřekl. Má to dokonce podobně uvolňující terapeutické účinky. Taky se tam někdo s někým sem tam pobije, taky je z toho sem tam i trestní oznámení. Taky z toho pak někdo odpadne. Ale celkově je to pro mnohé pozitivní.

Bída

Pomluvy (vytvoření démona či poloboha) – Klasickým neduhem diskusí je to, že zde lidé píší naprosto o komkoli a o čemkoli. Píší o lidech, které znají, píší i o lidech které neznají. Píší o událostech které viděli a píší i o těch, které neviděli. Všechno se tedy tak nějak míchá do jednoho hrnce, ve kterém to ale velmi často houstne, nepěkně vře a posléze i zapáchá. Lidé v diskusích často radí druhým co mají dělat. A to většinou bez znalosti okolností i aktérů události, o které se mluví. A tak se pak diskuse mění v kotel plný chytristik, rad, pseoudomoudrostí, domněnek a návrhů podivných řešení i závěrů. Často tak dojde k tomu, že někdo, koho ani diskutéři neznají, je označen za nepřítele, debila, hlupáka, nebo naopak za skvělého člověka. Obojí se mi zdá být hloupé a zbytečné. Ještě před pár lety bychom asi ani nevěřili, že se něco takového bude běžně na nějaké informační platformě odehrávat.

Sprostota – Tohle je věc, která mi vlastně možná vadí i nejméně. Já vím, že bychom rádi, aby byl veřejný prostor, jehož jsou sociální sítě součástí, kultivovaný. Ano, to bych taky rád, ale upřímně, nejsem si jistý tím, jaká je definice kultivovanosti. Někdo může mluvit a psát sprostě, ale přitom je to poctivý člověk, se kterým bych klidně šel i do businessu, zatímco jiný člověk mluví výhradně slušně, ale je to podrazák a raději se mu vyhnu.

Psaní v osobní rovině – Tohle je pro mě veliký neduh. Někdo napíše příspěvek na nějaké téma, nebo sdílí odkaz na článek, o němž by se dalo krásně diskutovat. Bylo by to skvělé popovídání. Ale většinou se pak přestane diskutovat o tématu a objeví se příspěvky typu „no jo, ty jsi takový trouba, že nic nechápeš“. A najednou se místo o problému bavíme o mně, nebo o někom jiném. Ok, třeba v ten moment snesu, že o mně mluví někdo kdo mě ani nezná. Dokonce snesu i to, že o mně nehovoří moc slušně, ale proč tohle mají číst ostatní? Komu to prospěje? Mě? Tomu, kdo o mně hovoří? Probíranému tématu? Nebo těm, kteří to musejí číst? Podle mě jsou komentáře (pod tématickými příspěvky) psané v osobní rovině naprosto k ničemu a je to pro všechny totální ztráta času.

Tykání v diskusích – V zásadě nemám nutně nic proti tykání. Dokonce si dovedu představit i to, že bychom si tykali všichni. Jenže ze zkušenosti vím, že v diskusích není tykání projevem familiérnosti, přátelství, ani důvěry. Zpravidla je to projevem drzosti a hulvátství. A to mi přijde zbytečné.

Zaměňování názoru za pravdu – Tohle je něco, co se bohužel děje velmi často. Pro mě je slovo „pravda“ tak vykutálené, že se mu záměrně vyhýbám. Co je pravda? A kdo ji má? Proč by ji měl mít a ostatní ji nemít? Myslím si, že je velmi nadužívané. Lidé píší názory a nazývají je pravdou. Ok, i kdyby nějaký názor byl pravdou, je to pak důvod k jeho prosazování a tvrdému vnucování? Proto v diskusích velmi často píšu slovní spojení „podle mě“. No, ale to si zase někteří vykládají jako vytahování se a propagaci sebe sama.

Neověřování tvrzení – Přesto, že pravda je relativní a odvislá od pozorovatele, tak zde máme nějaké děje, na kterých je dobré se tak nějak shodnout. Dejme tomu, že se stane něco, co vidělo 20 lidí, kteří se shodnou na tom, jak se to stalo. Ale přesto se objeví na internetu příspěvek, který popisuje situaci zcela jinak. Pisatel podepírá své tvrzení dokonce jakousi fotografií a výpověďmi údajných svědků. Toto tvrzení zapadá do světoobrazu určité skupiny lidí, která mu uvěří a začne ho šířit. Tito lidé si vůbec neověřují, jestli se takto skutečně událost stala a přesto informace o ní šíří dál. Příkladem může být fotografie vlaku plného uprchlíků na nádraží v Chebu, která byla fotomontáží, ale v momentě zveřejnění jí uvěřila spousta lidí.

Utíkání od tématu – Sociální sítě jsou skvělé k probírání různých témat. Jenže ouha, diskuse téměř vždy uhne úplně jinam. A tak je z ní pak dobré čtení pro zábavu, ale člověk se nic moc nedozví. Celkově pak takovou diskusí ztratí spoustu času, aniž by mu to k něčemu bylo.

Jak k diskusím na sociálních sítích přistupuji já?

Diskutuji rád, ale mám tři pravidla, která poměrně striktně dodržuji:

• diskutuji slušně,
• v diskusích o tématech diskutuji v neosobní rovině,
• držím se tématu

Když nedodržují výše zmíněná pravidla ostatní, tak diskusi brzy opouštím.

The post Lesk a bída diskusí na sociálních sítích appeared first on Přemek Kubák.