Lesk
Bezbariérovost – Diskuse na sociálních sítích jsou platformou, kde může kdokoli a kdykoli zcela zdarma říci celému světu své názory. To je něco, co bylo ještě před pár lety naprosto nemyslitelné. Ještě v devadesátých letech by realizace takového sdělení znamenala obrovské investice. Bylo by potřeba zaplatit prostor v televizi, v rádiu, nebo v novinách. Popřípadě mohla hudební skupina dát své myšlenky do písní a vydat album s nadějí, že si ho koupí veliké množství lidí. Jiná média schopná širším způsobem zasáhnout masy v podstatě neexistovala. Z tohoto pohledu jsou diskuse na sociálních sítích opravdu výjimečné.
Úleva od života – Za další jejich skvělou schopnost považuji to, že si lidé v diskusích uleví. Proberou něco, co by mnohdy mohli jen těžko prodiskutovat a proberou to dokonce i s neznámými lidmi. To může být pro mnoho lidí prospěšné. Mohou také načerpat jejich zkušenosti, vyslechnout si názory a následně nad nimi pak přemýšlet. Pro někoho je diskuse na netu i takové vyb(l)ití emocí.
Svoboda vyjadřování – I přesto, že se říká, že je na sociálních sítích cenzura tak to tak většinou není. Facebook i jiní provozovatelé se snaží technickými opatřeními zamezit pouze tomu, co je nezákonné a sprosté. Jsou zde také snahy detekovat Fake news, ale ty jsou spíše zatím v plenkách a pokud vím, tak ta detekce probíhá velmi opatrně. Musí probíhat opatrně, protože pokud napíšu třeba „neřekl jsem, že Rusko k nám dovezlo atomovku“, tak už by to mohl nějaký příliš přísně nastavený algoritmus špatně pochopit a příspěvek neprávem odfiltrovat. Takže ano, svoboda vyjadřování stále na sociálních sítích je a je skvělá!
Online hospoda – Sociální sítě mi připomínají hospodu. Z člověka tam opadnou zábrany a klidně řekne i to, co by jinak neřekl. Má to dokonce podobně uvolňující terapeutické účinky. Taky se tam někdo s někým sem tam pobije, taky je z toho sem tam i trestní oznámení. Taky z toho pak někdo odpadne. Ale celkově je to pro mnohé pozitivní.
Bída
Pomluvy (vytvoření démona či poloboha) – Klasickým neduhem diskusí je to, že zde lidé píší naprosto o komkoli a o čemkoli. Píší o lidech, které znají, píší i o lidech které neznají. Píší o událostech které viděli a píší i o těch, které neviděli. Všechno se tedy tak nějak míchá do jednoho hrnce, ve kterém to ale velmi často houstne, nepěkně vře a posléze i zapáchá. Lidé v diskusích často radí druhým co mají dělat. A to většinou bez znalosti okolností i aktérů události, o které se mluví. A tak se pak diskuse mění v kotel plný chytristik, rad, pseoudomoudrostí, domněnek a návrhů podivných řešení i závěrů. Často tak dojde k tomu, že někdo, koho ani diskutéři neznají, je označen za nepřítele, debila, hlupáka, nebo naopak za skvělého člověka. Obojí se mi zdá být hloupé a zbytečné. Ještě před pár lety bychom asi ani nevěřili, že se něco takového bude běžně na nějaké informační platformě odehrávat.
Sprostota – Tohle je věc, která mi vlastně možná vadí i nejméně. Já vím, že bychom rádi, aby byl veřejný prostor, jehož jsou sociální sítě součástí, kultivovaný. Ano, to bych taky rád, ale upřímně, nejsem si jistý tím, jaká je definice kultivovanosti. Někdo může mluvit a psát sprostě, ale přitom je to poctivý člověk, se kterým bych klidně šel i do businessu, zatímco jiný člověk mluví výhradně slušně, ale je to podrazák a raději se mu vyhnu.
Psaní v osobní rovině – Tohle je pro mě veliký neduh. Někdo napíše příspěvek na nějaké téma, nebo sdílí odkaz na článek, o němž by se dalo krásně diskutovat. Bylo by to skvělé popovídání. Ale většinou se pak přestane diskutovat o tématu a objeví se příspěvky typu „no jo, ty jsi takový trouba, že nic nechápeš“. A najednou se místo o problému bavíme o mně, nebo o někom jiném. Ok, třeba v ten moment snesu, že o mně mluví někdo kdo mě ani nezná. Dokonce snesu i to, že o mně nehovoří moc slušně, ale proč tohle mají číst ostatní? Komu to prospěje? Mě? Tomu, kdo o mně hovoří? Probíranému tématu? Nebo těm, kteří to musejí číst? Podle mě jsou komentáře (pod tématickými příspěvky) psané v osobní rovině naprosto k ničemu a je to pro všechny totální ztráta času.
Tykání v diskusích – V zásadě nemám nutně nic proti tykání. Dokonce si dovedu představit i to, že bychom si tykali všichni. Jenže ze zkušenosti vím, že v diskusích není tykání projevem familiérnosti, přátelství, ani důvěry. Zpravidla je to projevem drzosti a hulvátství. A to mi přijde zbytečné.
Zaměňování názoru za pravdu – Tohle je něco, co se bohužel děje velmi často. Pro mě je slovo „pravda“ tak vykutálené, že se mu záměrně vyhýbám. Co je pravda? A kdo ji má? Proč by ji měl mít a ostatní ji nemít? Myslím si, že je velmi nadužívané. Lidé píší názory a nazývají je pravdou. Ok, i kdyby nějaký názor byl pravdou, je to pak důvod k jeho prosazování a tvrdému vnucování? Proto v diskusích velmi často píšu slovní spojení „podle mě“. No, ale to si zase někteří vykládají jako vytahování se a propagaci sebe sama.
Neověřování tvrzení – Přesto, že pravda je relativní a odvislá od pozorovatele, tak zde máme nějaké děje, na kterých je dobré se tak nějak shodnout. Dejme tomu, že se stane něco, co vidělo 20 lidí, kteří se shodnou na tom, jak se to stalo. Ale přesto se objeví na internetu příspěvek, který popisuje situaci zcela jinak. Pisatel podepírá své tvrzení dokonce jakousi fotografií a výpověďmi údajných svědků. Toto tvrzení zapadá do světoobrazu určité skupiny lidí, která mu uvěří a začne ho šířit. Tito lidé si vůbec neověřují, jestli se takto skutečně událost stala a přesto informace o ní šíří dál. Příkladem může být fotografie vlaku plného uprchlíků na nádraží v Chebu, která byla fotomontáží, ale v momentě zveřejnění jí uvěřila spousta lidí.
Utíkání od tématu – Sociální sítě jsou skvělé k probírání různých témat. Jenže ouha, diskuse téměř vždy uhne úplně jinam. A tak je z ní pak dobré čtení pro zábavu, ale člověk se nic moc nedozví. Celkově pak takovou diskusí ztratí spoustu času, aniž by mu to k něčemu bylo.
Diskutuji rád, ale mám tři pravidla, která poměrně striktně dodržuji:
- diskutuji slušně,
- v diskusích o tématech diskutuji v neosobní rovině,
- držím se tématu
Když nedodržují výše zmíněná pravidla ostatní, tak diskusi brzy opouštím.
