Dobré domácí vzdělávání má být podle mě o tom, že člověk se učí kdy chce, jak dlouho chce, co chce, jakým způsobem chce a s kým chce. Domácí vzdělávání určitě není optimální a použitelné pro všechny, ale určitě pro někoho je! Já si třeba myslím, že pro mě, jako pro dítě ale i v dospělosti vhodné je. Myslím si to proto, že jakmile jsem vystřelil ze školy, tak jsem se začal učit podstatně efektivněji, protože jsem se najednou učil to, co jsem potřeboval, chtěl a nikoli to, co po mě chtěli jiní.
Větší svoboda pro mě byl třeba i důvod, proč jsem nechtěl jít ani na žádnou vysokou školu. Já už se prostě nechtěl učit to, co po mě chtěli jiní. Nechtěl jsem mít povinnost někomu zase při dalších zkouškách dalších 5 let dokazovat, že něco umím.
Vybrat si míru svobody
Když jsem pak začal pracovat v různých firmách, bylo mi nejlépe tam, kde jsem měl co největší svobodu. Jsem typ člověka, kterému stačí zadat úkol a sám si najde vhodnou cestu k realizaci a přitom se něco naučí. Proto jsem se také posléze rozhodl podnikat a nemít nad sebou nikoho, kdo mi bude určovat co a jak musím dělat. Podnikání mě také naučilo, že někdy je potřeba se cíleně něco učit. Je potřeba se občas přinutit, zabejčit se a učit se. Ale vždycky to probíhá nejlépe tehdy, když má člověk potřebu se danou věc naučit, nebo když je pod tlakem okolností. Podnikatel totiž většinou i tehdy ví, že se do těch okolností dostal sám a že je potřebuje vyřešit.
Tleskám rodičům!
Tím, co jsem napsal nijak nezlehčuji situaci rodičů. Ti byli hozeni do něčeho, co sami nikdy nedělali. Byly na ně navaleny úkoly a podle mě se s tím popasovali dobře.
Hezky o tom na svém blogu píše Krkavčí matka v článku:
„Tak jsem ráda, že jsme si to domácí vzdělávání vyzkoušeli. Aspoň vím, že tohle teda ne!„
